Cesta životem 

Miluj bližního svého – své tělo – jako sebe sama

Včera jsem byla v kině na Odyssee.

Dochovala jsem se
To slovo ve mně poslední dny rezonuje.Dochovat člověka.
Být s ním, když už není co napravovat.Když už nemusí nic zvládat.Když už nemusí nikam dojít.
Jen zůstat.
A možná právě to jsem se celé ty roky učila.Být sama se sebou.
Poznat, jaké to je být opravdu přijatá.
Bez masek.Bez rolí.Bez potřeby něco zvládat, dokazovat nebo být nějaká....

Život není v našich rukou.
Včera večer mě přepadl obrovský smutek.
Dívala jsem se na suchou krajinu, na ubývající vodu, na stromy, které nemají dost vláhy a přepadlo mě zoufalství z člověka.
Z toho, co jsme jako lidé udělali přírodě. A ještě víc z toho, jak často se zdá, že je nám to jedno.
Z bezmoci....

Co když hledáme příčiny utrpení příliš blízko?

První citová vazba není k druhému člověku je k vlastnímu tělu.

Tělo , ač patří ke mě, je samostatná, svobodná bytost. Ono rozhoduje o sobě. Má právo převzít zodpovědnost za sebe.

Přišlo mi, že jako dítě jsem něco cítila a prožívala a nedostala jsem zpětnou vazbu na mě, ale obraz, který viděli druzí, to, co oni prožívali a promítli na mě.
Byla jsem jejich zrcadlo.
Moje mysl se snažila ten obraz uchopit a oddělila se od prožívání těla, cítění se.
Jako by tím získala moc a snažila se...

Paradox dnešní doby
Potkala jsem reklamu na Vodní svět, který zval k ochlazeni v parném létě.
Tváří v tvář teplotám, které mají vyšplhat až ke 40 stupňům, mi to přišlo absurdní.
Vůči přírodě.
Zvířata a rostliny se nemají kde schovat.Mnohdy nemají co pít, nemají stín.
A člověk, ve své sebestřednosti, dál hýří, plýtvá, těží, aby se ON měl dobře. ...