Modlitba skutkem

Možná ale doopravdy modlit se znamená, sejít myšlenky do těla a konat.

Když člověk neměl moc změnit svou vnější situaci, byl pod nadvládou autority, systému, panovníka, otce, manžela, církve, možná mu nezbývalo obrátit se dovnitř a prosit o pomoc, sílu nebo zásah něčeho většího.

Modlit se ale nemusí znamenat čekat, až něco udělá někdo jiný.

Možná skutečná modlitba znamená...

Sejít z myšlenek do těla.

Uslyšet tělo, co doopravdy cítím.

Spojit se se sebou.

A podle toho jednat.

Protože pak už jen neprosím o pomoc.

Stávám se tou pomocí, o kterou jsem prosila.

A právě proto, když se spolehnu na své tělo, nemusím se modlit o svou spásu.

Můžu si pomoci sama.

Ztělesnit modlitbu, která už není volání někam vzhůru, k jiné autoritě.

Je to návrat dolů, do těla, do sebe.

A čin, který z tohoto spojení vyjde.

Možná jsme se místo učení Bible a modlení k Ježíši měli setkat se svým tělem a jednat. 

Možná to Ježíš cítil, vnímal a autority ho prostě ukřižovaly. 

Ale možná chtěl tenkrát probudit lidi, aby se postavili za sebe.

Šel jim příkladem.

Možná Ježíš nepřišel především proto, aby se z něj stala další autorita, ke které budou lidé vzhlížet a modlit se. 

Možná právě naopak.

Možná žil něco, co bylo pro tehdejší systém nebezpečné - člověka, který SE vnímá.

Který se cítí.

Který se řídí tím, co poznává přímo, autenticky.

Který se nebojí postavit autoritě.

Postavit se za sebe.

A možná právě proto byl ukřižován. 

Ne proto, že by byl slabý a měl být obětí, kterou budou ostatní následovat v utrpení, ale proto, že svobodný člověk, který se opírá o vlastní živé poznání, je pro každý systém založený na slepé poslušnosti nepohodlný.

Co když jsme se místo následování Ježíše měli naučit žít to, co žil on? 

Inspirovat se jím?

Neuctívat ho.

Nečekat na něj.

Neprosit ho, aby něco udělal za nás.

Ale setkat se sami se sebou.

Cítit své tělo.

Vnímat, když je něco proti nám.

Vnímat, kdy říkáme ano, i když naše tělo říká ne.

A potom jednat.

Možná „následovat Ježíše“ v tom nejhlubším smyslu vůbec neznamená klečet před jeho obrazem.

Možná znamená povstat za sebe.

Postavit se na vlastní nohy.

Člověk nemusí hledat spásu mimo sebe, protože schopnost vnímat, cítit, reagovat a chránit svůj život už v sobě má. 

Jeho tělo je živé, cítí a ví, co dělat.

Možná nechtěl, abychom ho uctívali.

Možná nás chtěl probudit, abychom se už nemuseli klanět nikomu naproti sobě.

Už si nenechat ubližovat.

Jenže lidé tehdy byli zvyklí čekat na Boha, že on udělá zázrak. A stejně se dívali na Ježíše. Nedokázali převzít zodpovědnost za sebe. 

Oni SE neviděli. 

A čekali to od Ježíše.

Lidé čekali na Mesiáše, který to udělá za ně. 

Přijde někdo silnější. 

Bůh zasáhne. 

Stane se zázrak. 

Někdo je zachrání.

A když přišel Ježíš, možná se tento vzorec jednoduše přenesl na něj.

„Ukaž nám zázrak.“

„Uzdrav nás.“

„Zachraň nás.“

„Řekni nám, co máme dělat.“

Neviděli člověka, který jim ukazoval jejich vlastní možnost. Dívali se na něj jako na někoho výš, místo aby si všimli, co se děje v nich samotných.

Protože člověk, který se nevidí, velmi snadno hledá někoho, kdo ho uvidí, povede, zachrání, uzdraví. 

Autoritu. Rodiče. Boha. Gurua. Partnera. Ježíše.

A možná se tím opakuje stále stejný vnitřní pohyb.

Já se necítím, tak někdo jiný mi má říct, co cítím.

Já nevím, někdo jiný mi má říct, co je pravda.

Já nemám sílu, někdo jiný mě má zachránit.

Já se nevidím, někdo jiný mě má uvidět.

Jenže možná to, co Ježíš žil, nebyla výzva dívejte se na mě, následujte mě, vedu vás.

Ale spíš podívejte se sami na sebe a následujte SE tak, jak to dělám já.

Co cítí vaše tělo?

Jak žijete?

Čemu se podřizujete?

A proč?

Potom nemusíme čekat, že někdo přijde a udělá něco za nás.

Člověk uvidí sám sebe. Zevnitř. Ucítí se 

A tím může převzít zodpovědnost za svůj život.

Neobrátit to proti sobě, že za všechno si můžu sama, ale ve smyslu jsem tady pro sebe.

Vnímám se. 

Vím, co se ve mně děje. 

A můžu na to reagovat.

Postavit se za sebe.

Potom už nepotřebujeme někoho, je komu bychom vzhlíželi. 

Vnější autoritu.

Protože se konečně setkáváme sami se sebou.

Jako by už nebylo potřeba čekat, až přijde někdo, kdo mě uvidí.

Kdo mi dovolí být.

Kdo mě zachrání.

Kdo mi řekne, co je pravda.

Kdo mi dá svolení jednat.

Kdo mě schválí.

Můžu tu být tu pro sebe.

Čekání vzbuzuje napětí napětí. 

Člověk je pořád obrácený někam ven. 

Vyhlíží. Sleduje. Doufá. 

Přizpůsobuje se tomu, co řekne nebo udělá někdo druhý, ale nemá svůj život ve svých rukou. 

Pořád je na někoho odkázaný.

A najednou se můžu obrátit k sobě.

Cítit se.

Vidět se.

A když něco potřebuji, můžu se ozvat.

Myslet na svoje dobro. 

Nečekat na zázrak.

Konat ve svém zájmu.

Může se uvolnit ze mě odpovědnost čekat na někoho, kdo přijde a udělá to za mě.

Můžu si vydechnout.

Jsem tady.

Konečně můžu.

Uvěřit sobě.

V sebe.

Živému Bohu.

Mirka Zagozdová 

Miluj bližního svého, své tělo, jako sebe sama.