Na začátek

Pořád jsem se otáčela, rozhlížela kolem a snažila jsem se venku něčeho zachytit, protože jsem si nedokázala uvědomit, odkud vycházím. 

Že vůbec odněkud vycházím. 

Ze svého těla. 

Že ten střed, kolem kterého se točím je moje vlastní tělo, které se dívá, cítí, hledá samo sebe.  

Já jsem celou tu dobu tady byla, jen jsem si to nedokázala uvědomit. 

Kdo a kde jsem. 

Své tělo, své místo.

Sama sebe.

Jako by šlo jen o ten úhel pohledu. 

Jako by se Bůh skryl na místo, kde by mě nikdy nenapadlo hledat.

Potom "Bůh" je mnou. 

Já jím jsem. 

Vědomé, cítící tělo. 

Bůh, příroda si uvědomuje sama sebe skrze mě. Jsem jeho části a zároveň části celku.

Živé vědomé cítící tělo.

Já. 

Součást přírody. 

V mém těle se odehrává můj život. 

Plyne v něm čas a je to i můj prostor, kterého jsem si vědoma. 

Sama sebe, i svého místa v celku.

A v mém těle se odehrává můj život a plyne v něm i čas. 

Od narození do smrti. 

A zároveň nezemřu a nerodím se, protože jako příroda pořád jsem, jen měním formy.

Můžu si užít ten jedinečný čas jako já.

Vystoupit z té anonymity vedlejších rolí druhým 

a konečně vstoupit na scénu svého života. 

Jako ta hvězda, která zazáří a jednou zhasne.

Můj život se může točit kolem mě. 

Podle mých pocitů, chutí a potřeb. 

Já jsem jeho středem. 

Já jsem tu pro sebe a se sebou. 

Abych naplnila svůj život. 

A zároveň to, kdo jsem je dané přírodou a mám tím i své místo v celku. 

Přesně takovou, jakou jsem ho doplňuji.

Dochovat se znamená, dožít se svého života.

Toho, kdo jsem já. 

Kým jsem byla doopravdy stvořena. 

Stát se tou, kterou jsem se narodila.

Dojít na začátek.

Až zpátky k sobě. 

K přírodě, která má právě tuto podobu a právě tímto způsobem promlouvá.

Která se ztělesnila.

Jako já,

Mirka Zagozdová