Prožít život

Včera jsem byla v kině na Odyssee.

Ten mýtus jsem předtím neznala, ale během filmu se mi začalo něco skládat.

Na konci jsem měla pocit, že Odyssea nepronásledovaly jen jeho vzpomínky.

Pronásledovali ho mrtví.

Ti, kteří potřebovali být pochováni.

A najednou jsem pochopila, proč se mě v posledních dnech tak dotýká slovo dochovat.

Možná někdy nepotřebujeme něco udržet při životě.

Možná to potřebujeme dochovat až do konce.

Nechat zkušenost doběhnout.

Dovolit jí, aby byla viděna, cítěna, prožita.

Protože to, co nebylo prožité, se vrací.

V jiných lidech.

V jiných vztazích.

V jiných situacích.

Příběh se opakuje, dokud se v něm někdo konečně nepozná.

Dokud si neřekne:

Já to cítím.

Tohle se děje ve mně.

Tohle jsem já.

Možná právě proto mýty stále žijí.

Z toho, co bylo kdysi skutečně prožité, se stane příběh. Z příběhu mýtus. A ten si potom předáváme slovy.

Učíme se z něj.

Hledáme v něm symboly, poselství a významy.

Ale často se na něj díváme, jako by se nás netýkal.

Je to Odysseus.

Je to válka.

Jsou to mrtví.

Jsou to oni.

Je to minulost.

A tak zůstane zkušenost venku.

Místo otázky "co se ve mně děje, když to vidím?" se ptáme, co se stalo jim.

A právě tam se podle mě ztrácí to nejdůležitější.

Zkušenost potřebujeme cítit.

Prožít na vlastní kůži.

Nejen o ní vědět.

Tělo necítí příběh tak, jak ho vyprávíme.

Tělo cítí, co se skutečně děje.

City, emoce, bolest.

Smutek, strach...

Když se mě něco dotkne, už roky to dělám.

Nechávám příběhy druhých, situace, přírodu se mě dotýkat.

Nesnažím se pomoci ani zachraňovat, ale dovolím si v sobě naplno prožít to, co se ve mně otevře.

Uvědomit si to. Pochopit to zevnitř.

Šok.

Smutek.

Ztrátu.

Bolest.

Prožiju to. Cítím. Pláču.

Jako by se skrze to dotkla mého těla zkušenost i mých předků.

Doprožiju to a potom se to uzavře a já můžu jít dál. Být t s tím v klidu, pokoji.

A když to znovu potkám.... Už se mě to tolik nedotýká. Už to prošlo.

Neberu "cizí" bolest za svou.

Necítím za druhé.

Prožiju svou zkušenost s jejich příběhem, s tím, co ve mě vyvolá mého.

A tak to dělám se vším, co se mě skutečně dotkne.

Nechám to projít tělem.

Až do místa, kde se to dokončí.

Dochová.

Uzavře.

A potom to může být pochováno.

Není to zapomenuto ani popřeno.

Ale uznáno.

Prožito tak, aby se z toho stala zkušenost.

Protože poučit se pro mě neznamená říct si, co bych měla příště udělat hlavou, vymyslet to.

Znamená to cítit tak hluboko, že příště už moje tělo ví a já se zachovám jinak.

Nechám se jím vést.

Možná právě proto se příběhy, minulost stále opakuje.

Dokud se nespojí tělo a vědomí.

Dokud se v nich sami nepoznáme.

Dokud nepřestaneme žít příběhy, které jsme převzali, a nezačneme skutečně žít svůj vlastní život.

Nejen o něm mluvit.

Fotit ho.

Postovat.

Přemýšlet o něm jako o něčem, co se mě netýká.

Vytvářet o něm příběh pro druhé.

Jako bychom se na sebe dívali z venku, ale skutečnost, realita prožitku v těle je jiná a nedotýká se nás.

Ale být v něm.

Být jím.

Živým, cítícím tělem.

Životem samotným.

Protože když svůj život naplno a vědomě prožívám, moje zkušenost nezůstává jen mojí.

Stává se součástí zkušenosti člověka.

Možná si mě nikdo nebude pamatovat jménem.

Ale moje zkušenost může zůstat v životě, který půjde dál.

V druhých.

V jejich tělech.

V přírodě.

Stanu se solí země.

Chutí života, která po mně zůstane.

Pocitem, emocí, tělesnou zkušeností.

Vnitřním vedenín těla, které něco skutečně poznalo a ví, kudy už ne.

Možná tedy potřebujeme svou minulost každý z nás nejdřív dochovat v sobě.

A potom ji pochovat.

A pak už můžu jít a žít svůj život.

Zbrusu nový den.

Vydat se na svou vlastní cestu.

V souladu s tělem a přírodou.

Tak, aby si mě země pamatovala.

Mirka Zagozdová