Život je přírody

Včera večer mě přepadl obrovský smutek.

Dívala jsem se na suchou krajinu, na ubývající vodu, na stromy, které nemají dost vláhy a přepadlo mě zoufalství z člověka. 

Z toho, co jsme jako lidé udělali přírodě. A ještě víc z toho, jak často se zdá, že je nám to jedno.

Z bezmoci.

Plakala jsem.

A v těch slzách jsem se dokonce omlouvala za člověka.

Jako bych chtěla omluvit naši existenci. 

Kde jsme vzali právo ničit něco tak velkého a živého, čeho jsme sami součástí.

A potom jsem si přečetla text níže o tom, jak civilizace v minulosti vysychaly. Jak lidé odvodňovali krajinu, káceli lesy, vysoušeli mokřady, zavlažovali půdu, měnili živou krajinu na prostor pro své potřeby. 

A jak se některé civilizace nakonec zhroutily.

A najednou se ve mně něco změnilo, protože jsem si uvědomila něco, co jsem si předtím neuvědomila.

Příroda není závislá na člověku. 

Ona nezanikla.

Ona znovu vzešla.

Člověk může zničit část krajiny. 

Může vysušit řeku. 

Vykácet les. 

Zničit půdu. 

Může dokonce zničit sám sebe.

Ale život jako takový není náš projekt.

Nemáme ho v rukou.

Nezávisí na nás.

To my na něm a možná si to zase lidstvo potřebuje uvědomit.

Kdyby člověk jednou zmizel, les by nepotřeboval, aby mu někdo vysvětlil, že má znovu růst.

Voda by nepotřebovala lidský plán, aby si našla cestu krajinou.

Semena by čekala.

Půda by se proměňovala.

Houby, bakterie, rostliny a zvířata by. pokračovaly ve svém životě.

Možná jinak, než si dnes dokážeme představit.

Ale život by šel dál.

A já jsem začala plakat znovu.

Tentokrát úlevou.

Protože jsem najednou cítila, že nemusím zachránit přírodu, aby příroda přežila.

Nemusím zachránit celý svět.

Nemusím nést na svých bedrech odpovědnost za všechny lidi.

Nemusím se omlouvat za člověka.

Můžu člověka vidět celého.

I s jeho tendencí ničit.

I s jeho tendencí těžit a využívat.

I s jeho nevědomostí.

A zároveň vidět, že člověk není jediný život.

Jsme jen jeho součástí.

A to je něco úplně jiného.

Nejsme nad přírodou.

Nejsme její vlastníci.

Nejsme ti, kteří jí dávají život.

Jsme život, příroda, která na chvíli dostala lidské tělo.

A možná právě proto můžeme začít žít teď jinak.

Ne ze strachu, ani z pocitu viny.ani protože „musíme zachránit planetu“.

Ale proto, že když SE cítíme, že jsme součástí živého světa, přirozeně nám začne záležet na tom, co s ním děláme. 

Žijeme s ním.

A to je lidskost.

Když vidím vyschlou krajinu, může mě to bolet.

Může mě bolet pohled na zvířata.

Můžu ale chránit to malé místo, které je právě přede mnou.

Své vlastní živé, cítící tělo.

Můžu se rozhodnout, že z tohoto místa udělám pro okolí to, co já můžu. 

Můžu jednat s citem a ohledem na přírodu.

Ale nemusím si myslet, že na mně závisí existence života.

Život je větší než já.

A možná je to jedna z největších úlev, které můžeme zažít.

Nemusíme život držet.

Nemusíme ho řídit.

Nemusíme ho zachránit.

Můžeme ho vnímat.

Můžeme ho respektovat.

Můžeme se podle něj začít chovat.

V souladu s ním.

Protože nejsme ti, kteří stojí venku a rozhodují, co se s přírodou stane.

Jsme uvnitř ní.

Jsme jí.

Stejně jako moje tělo.

Ani moje tělo není něco, co musím celé řídit, aby mohlo žít. 

Dýchá. 

Tráví. 

Léčí se. 

Obnovuje se. 

Neustále něco vytváří a něco nechává zemřít.

Život se děje.

A já jsem jeho součástí.

Stejně jako les.

Stejně jako voda.

Stejně jako půda.

Stejně jako semeno.

Stejně jako zvířata. 

A tak už dnes nechci plakat a omlouvat se za člověka.

Chci plakat, protože miluji přírodu a život.

A zároveň mu důvěřovat.

Protože i kdybychom jednou jako lidstvo selhali, život nebude naše selhání.

Příroda není naše vlastnictví.

Má vlastní život.

A možná právě v okamžiku, kdy to opravdu ucítíme, přestaneme stát proti ní.

A vrátíme se domů.

Do ní.

Do sebe.

Do života, jehož jsme od začátku byli součástí.

Skrze živé cítící tělo.

Příroda mi nepatří.

Já patřím jí. 

Nemusím ji zachránit, abych ji mohla milovat.

Mirka Zagozdová