Zkušenost lásky

Dlouho jsem se cítila jako subjekt, který hledá objekt své lásky, zájmu a pozornosti.

Jako "já", které se vztahuje k někomu nebo k něčemu venku.

Hledala jsem člověka, kterého bych milovala, ke kterému bych mohla přilnout.

S kým bych mohla sdílet život.

Hledala jsem venku potvrzení, lásku, blízkost, pocit, že někam patřím.

Bezpečný vztah.

Citovou vazbu.

Nevěděla jsem přitom něco velmi zásadního.

Nevěděla jsem o svém vlastním těle.

Nevěděla jsem, že nejsem ten všeprostupující duch, "já".

Ale že toto "já" má své konkrétní místo.

Že přináležím ke svému tělu.

Že moje tělo je moje vlastní území, můj prostor pro život.

Trpěla jsem, protože jsem přehlížela sama sebe.

Když jsem si nebyla vědomá sebe v těle, nevěděla jsem ani, kde začínám a kde končím.

Neznala jsem své hranice.

A tak jsem je, sama sebe pořád překračovala.

Svoje hranice i hranice druhých.

Neměla jsem jasno v tom, co je moje, co chci, co cítím, co mi patří a kam už vstupovat nemusím.

Kdo já vlastně jsem.

Postupně, otočením dovnitř, vnímáním sebe, krok za krokem jsem poznala, že já jsem duší svého těla.

Moje tělo není nějaký objekt, který vlastním.

Je to živé, cítící, vědomé tělo, ke kterému přináležím a skrze které žiji.

Já jsem jeho vědomím.

Já jsem ta, která ho cítí, vnímá, poznává a může se k němu vztahovat.

A tím se pro mě změnil i význam lásky.

Láska je moje podstata.

Cit mezi mnou a mým tělem.

Mezi člověkem a přírodou.

Já jsem ta, která miluje, i ta, která je milovaná.

Já dávám a já přijímám.

Když se cítím, naslouchám si, respektuji své hranice, dopřávám si odpočinek, radost, krásu, pohyb, dotek nebo klid, moje tělo nedostává jen myšlenku, že ho miluji.

Zažívá moji lásku.

Já ji cítím.

A čím víc se miluji, cítím a ctím, tím víc se cítím milovaná.

Plním sama sebe péčí, láskou, pozorností a životem.

Pochopením i porozuměním, laskavostí i něhou.

Není to náhrada za druhého člověka.

Je to moje plnost, celistvost.

Je to vědomí, že jsem sama sobě nejbližším člověkem.

Tohle jsem já v lidské podobě.

Žena.

Jsem ta, která je se mnou celý můj život.

Která ho se sebou zažívá a je si i svědkem.

A tak se učím užívat si sama sebe.

Těšit se ze svého těla.

Ze své povahy.

Ze svého způsobu vnímání.

Z toho, co mě těší, co mi voní, co mě zajímá, co mě rozesměje.

Z toho, jak se cítím, když jsem opravdu sama sebou.

Nemusím už být pro sebe cizí, být někým, koho si bude užívat někdo jiný, podle něj.

Snažit se být něčím zrcadlem nebo nosit masky.

Poznávám sama sebe.

Tak, jak jsem byla stvořena.

Své tělo.

Své hranice.

Vím, kam, ke komu patřím.

Vím, co je moje.

A co už ne.

To, co já ztělesňuji se ukazuje v tom, jak žiji.

V mojí pravdě.

V tom, co přijímám a odmítám.

Kam jdu a kam nejdu.

Čemu dávám pozornost.

Co tvořím.

Jak mluvím.

Jak se pohybuji světem.

Co ze mě vyzařuje.

To, kdo jsem, nemusím vysvětlit.

Zodpovídám se sobě.

Je to vidět.

Citit.

Můj život v tomto těle je způsob, jakým vyjadřuji, ztělesňuji sebe sama.

Nemusím někoho přesvědčovat, aby mě viděl. Nemusím zjišťovat, pro koho mám být, komu mám co dát nebo kdo potřebuje právě to, co nabízím.

Můžu prostě stát na svém místě v celku.

Můj život není mým produktem vůči společnosti.

Prostě jsem to já.

Dávám sobě.

Živé, cítící tělo, vědomé si sebe, které má k sobě vztah.

Já se cítím, já na to odpovídám.

Já něco potřebuji, já to slyším.

Já trpím, já se k sobě přiblížím.

Já mám radost, já se se sebou raduji.

Je mi smutno, pláču.

Já něco nechci, já to respektuji.

Já musím reagovat na sebe.

Nikdo jiný to neudělá.

Jsem v tom se sebou.

Cítím se.

Znám se.

Ctím se.

Jsem ta, která miluje.

I ta, která je milovaná.

Ta, která dává.

I ta, která přijímá.

Ta, která žije.

Ta, která se ze svého života těší.

Už nemusím svůj život hledat venku.

To, jaký je můj život nezáleží na nikom venku.

Záleží to na mě, jak se k sobě vztahuji.

Z čeho vycházím.

Můj život je v mých rukou.

A já si volím, jestli myslím na svoje dobro.

Jak o sobě smýšlím.

Jak SE potom cítím.

Jak respektuji moje živé, cítící tělo, které VÍ a pořád mi dává najevo, kudy dál.

Jak si naslouchám.

Jak jednám.

Koho upřednostním.

Za koho se postavím.

A já si vybírám sebe.

Já je zodpovídám sobě.

Tohle je můj jedinečný život.

Abych se cítila v bezpečí, potřebuji si být prostě vědoma sama sebe.

Postarat se o sebe podle toho, jak já to cítím a vnímám.

Změnit to, co změnit můžu.

A to, co nemůžu, prostě v tom zůstat se sebou.

Neopustit se.

Obejmout se svou pozorností a projít tím vědomě, ruku v ruce se sebou.

S přírodou, která ví proč.

Kterou jsem.

Můžu se opečovat.

A být se sebou v dobrém i zlém.

Nemusím se bát.

Nikdy na nic nejsem sama.

Mirka Zagozdová