Bod v čase

Šla jsem pořád dopředu. 

Událost za událostí, člověk za člověkem. 

Můj život se skládal z toho, co bylo potřeba, co chtěli druzí a na co bylo třeba reagovat.

Můj čas ale nebyl můj.

Ani moje tělo mi nepatřilo. 

Byla jsem ve vleku potřeb, očekávání a nároků druhých, kteří si můj život nějakým způsobem přivlastňovali.

A protože jsem neviděla sama sebe, neviděla jsem ani jinou možnost.

Já jsem nevěděla, že se můžu věnovat sobě. 

Že moje zdroje - pozornost, čas, energie, tělo, patří mě.

Že se mohu zastavit a zeptat se sama sebe.

Co cítím já?

Co potřebuji já?

Co si chci já?

Možná právě tady je rozdíl mezi životem z hlavy a životem z těla.

Hlava vyhodnocuje svět, předvídá, porovnává a hledá řešení. Žije v příbězích, výkladech a vysvětleních.

Z hlavy hledám cestu.

Z těla poznám směr.

Někdy se tomu říká prostor mezi myšlenkami.

Místo, kde se můžu zastavit.

Kde nemusím hned reagovat na to, co se děje.

Kde se můžu setkat sama se sebou.

A ten prostor pro mě není prázdný.

Je jím vědomé, cítící tělo.

Můj bod v čase i prostoru.

Tady jsem.

Tady cítím, co je moje a co už ne. 

Kdo jsem já. 

Tady vzniká hranice. 

Ne jako zeď proti světu, ale jako ochranný plot kolem mé vlastní zahrady.

Tělo neni vězením, ze kterého chci uniknout.

Je to prostor, ve kterém můžu konečně být někým konkrétním. 

Jedinečným.

Sama sebou.

Teprve když vím, kde jsem já, můžu si zvolit.

Nemusím se nechat strhnout lidmi ani událostmi. 

Nemusím pokračovat v cestě jen proto, že už jsem po ní vykročila nebo že mě tam někdo chce.

Nemůžu kontrolovat všechno, co se stane.

Ale můžu si vybrat, ze kterého místa vstoupím do toho, co přijde.

A tím se z přítomného okamžiku mění i moje budoucnost, která je prostorem možností, na jehož vzniku se svou volbou podílím.

Čas Kairos je okamžik, kdy se v plynoucím čase objevím já. 

Kdy vstoupím na scénu svého života.

Čas běží dál.

Chronos mě nese dopředu.

Ale už mě nemusí vláčet.

Protože jsem ztělesněnila své já.

Nejsem oddělená od světa.

Moje tělo je součástí přírody. 

Jsem součástí celku.

Na svém míste v něm.

Když se vracím do těla, vracím se zároveň do tohoto vztahu.

Nemusím všechno vymyslet hlavou.

Můžu SE vnímat.

Naslouchat.

A nechat další krok vyrůst z místa, které je ve spojení se mnou i se světem kolem mě.

Z mého těla.

Můžu být okem hurikánu.

Kolem mě se může všechno pohybovat. 

Lidé, události, změny. 

Já ale nemusím zastavit vítr ani řídit celý svět.

Stačí neztratit vnímání sebe.

Vědomí, že tady jsem.

Ve svém těle.

Ve svém čase.

Ve svém prostoru.

A odtud vykročím dál.

A nechám se vést.

Životem.

A užiju si to.

Mirka Zagozdová