Tělo světa

Zvykli jsme si nedívat na Zemi jako na živý celek.

Zvykli jsme si na myšlenku, že příroda je jen hmota.

Stromy. Kameny. Zvířata. Půda. Voda.

Naše tělo.

Bereme je jako zdroje. 

Jako něco, co tu je pro nás. 

Co nám má sloužit.

Pánům tvorstva.

Člověka jsme postavili nad to všechno.

Myslíme si, že je jediný, kdo ví.

Jediný, kdo myslí.

Jediný, kdo má vědomí a rozum.

Ale pokud člověk vznikl z přírody, jak může být jedinou částí přírody, která ví?

Pokud se z přírody zrodil člověk, lidské vědomí, jak bychom mohli tvrdit, že příroda sama je nevědomá? Že není inteligentní?

Když ona nás stvořila?

Není to zvláštní?

Jako bychom tu svou část povýšili nad celek.

Kus stvoření nad stvořitele.

Jen proto, že příroda, zvířata a rostliny nemluví naším jazykem. Slovy.

Ale co čápi?

Kdo je naučil, kam letět?

Kdo jim ukázal cestu do Afriky?

Jak vědí, kdy nastal čas?

Člověk může popsat mechanismy přírody.

Zkoumat magnetické pole, hvězdy, genetickou výbavu, prostředí.

Ale to, že to popíšeme a snažíme se to pochopit, neznamená, že jsme to ovládli nebo vytvořili.

My jsme migraci čápů nevymysleli.

My jsme ji objevili.

Stejně jako jsme nevymysleli DNA.

Jen jsme se ji naučili číst.

Možná existuje mnoho podob vědění.

Vědění, které nepotřebuje slova.

Které je pod tím vším, co vůbec dokážeme obsáhnout naším rozumem.

Vědění, živou inteligenci přírody, která to všechno tvoří. Které jsme všichni součástí.

Jednotlivé formy v provázanosti všech dějů. 

Semeno nemusí znát botaniku, aby vědělo, jak růst.

Tělo nemusí znát anatomii, aby zacelilo ránu.

Srdce nemusí studovat fyziologii, aby bilo.

A člověk je formou života, která na to zapomněla. Která necítí zevnitř, celým tělem, ale používá jen mozek a rozum. 

Tvorem přírody, který začal pochybovat o své vlastní přirozenosti. 

O svém místě. 

Protože žádný strom nepochybuje, jestli má právo růst.

Žádný čáp nemusí věřit svému tahu.

Žádné zvíře nepotřebuje teorii o tom, jak být samo sebou.

Jen člověk dokázal zapomenout, že je přírodou.

A možná právě proto jsme začali zacházet s přírodou tak, jak zacházíme sami se sebou.

Vytěžit.

Využít.

Přinutit.

Ovládnout.

Vytěžit Zemi.

Vytěžit tělo.

Přinutit Zemi, aby dávala víc.

Přinutit tělo, aby vydrželo víc.

Vzít si ze Země, co potřebujeme.

Vzít si z těla, co potřebujeme.

Použít a zahodit.

A vzít si nové tělo, planetu...

A když začne tělo a příroda reagovat, ptáme se,

jak to opravit, aby to zase fungovalo?

Jen málokdy se zastavíme a zeptáme tak, jako ve vztahu s druhým.

Co se s tebou děje?

Co potřebuješ?

Co jsem udělal?

Zapomněli jsme se vztahovat a pozorovat, cítit druhého. 

My jsme se postavili nad přírodu úplně stejně, jako jsme se povýšili nad vlastní tělo.

Já budu o tobě rozhodovat.

Bude po mém a ty budeš poslouchat. 

Kdy budeš odpočívat.

Kolik toho ještě vydržíš.

Co budeš cítit.

Kdy můžeš plakat.

Kdy můžeš spát.

Kdy máš hlad.

A když tělo řekne dost, snažíme se ho umlčet.

Stejně jako umlčujeme přírodu a nechceme vidět, co pácháme. 

Jako by tělo bylo jen hmota.

Jako by příroda byla jen hmota.

Jako by obojí bylo mrtvé.

Věci bez citu a potřeb.

A přitom žijeme díky nim.

Jsme tělem i přírodou. 

Nejsme odděleni.

Způsob, jakým zacházíme se Zemí, je jen ve velkém měřítku obrazem toho, jak jsme se naučili zacházet sami se sebou.

Člověk, který ztratil úctu k vlastnímu tělu, ztratí úctu i k tělu světa.

Přírodě.

Potřebujeme si vzpomenout.

Že nejsme nad ní.

Že nejsme mimo ni.

Že jsme z ní.

Jí.

Jsme její součástí.

Potřebujeme pokoru, abychom se znovu postavili na své místo.

Vrátili se do života.

Protože možná největší změna nezačne ve chvíli, kdy člověk pochopí další teorii. Kdy objeví a popíše, jak funguje to vytvořené přírodou.

Začne ve chvíli, kdy se znovu skloní k vlastnímu tělu. 

Se zájmem, účastí a s citem.

Kdy místo aby se ho snažil ovládnout, se ho poprvé se zeptá.

Co víš, co jsem já zapomněl?

A dá mu prostor odpovědět.

A konečně začne naslouchat.

A poznávat a vědět zevnitř.

A konat v souladu s ním.

A pod tim objeví, že příroda k němu skrze tělo mluví celou tu dobu a že to vědění jde zevnitř a je za slovy.

Moudrost pocitů, vnímání živého těla přírody.

Mirka Zagozdová