Dochovat se

To slovo ve mně poslední dny rezonuje.

Dochovat člověka.

Být s ním, když už není co napravovat.

Když už nemusí nic zvládat.

Když už nemusí nikam dojít.

Jen zůstat.

A možná právě to jsem se celé ty roky učila.

Být sama se sebou.

Poznat, jaké to je být opravdu přijatá.

Bez masek.

Bez rolí.

Bez potřeby něco zvládat, dokazovat nebo být nějaká.

Dovolit si prostě být.

Můžu spát.

Můžu být unavená.

Můžu si stěžovat.

Můžu plakat.

Můžu projevit emoce.

Můžu být slabá.

Můžu se obejmout.

Můžu spočinout ve své vlastní náruči.

Můžu cítit vnitřní dotek, který po mně nic nechce.

A právě tam jsem začala chápat, co znamená dochovat něco, co ve mně kdysi zůstalo nedožité.

Něco, co nepotřebovalo další slova.

Potřebovalo zkušenost.

Tělesnou zkušenost přijetí.

Být tím dítětem, tím tělem, které nemusí být hodné, silné ani šikovné.

Nemusí nikoho chránit.

Nemusí se starat o druhé.

Nemusí nic vracet.

Může být takové, jaké je.

Může být unavené.

Může plakat.

Může se schovat.

Může se nechat obejmout.

Může se ochránit.

A může konečně poznat, že je v pořádku.

Přesně tak, jak je.

Dlouho jsem žila, jako bych své tělo měla nějak zvládnout.

Pochopit.

Ovládnout.

Napravit.

Kontrolovat.

Vychovat.

Uzdravit.

Až jsem začala vnímat, že moje tělo není něco, co mám.

Moje tělo jsem já.

Živá, cítící bytost.

A některé věci nejdou dohnat rozumem, i když pochopení sebe má důležitou roli.

Tělo potřebuje zažít něco jiného, než zažilo tehdy.

Potřebuje znovu a znovu poznávat, že tady jsem pro něj a neodcházím. 

Že se na ně může spolehnout.

Že je se mnou v bezpečí.

Že s ním cítím.

Že ho skutečně miluju.

Přijímám.

Když je mi těžko, jsem tady.

Když mě něco bolí, jsem tady.

Když pláču, jsem tady.

Nemusím se změnit, abych byla přijatelná.

Nemusím být jiná, abych byla milovaná.

A tak jsem se dochovávala.

Krok za krokem.

Den za dnem.

Byla jsem tu jako máma pro své dítě.

Dávala sama sobě to, co ve mně kdysi zůstalo prázdné, nedožité a neobejmuté.

Nečekala jsem na konec života.

Dochovala jsem se dřív, než umřu.

A teď chápu, jak hluboký význam to pro mě má.

Nejen že jsem se vrátila k sobě.

Že si uvědomuji kdo jsem a že jsem se poznala.

Dochovala jsem se, abych ještě za života mohla naplno prožít sama sebe.

Prožít se s potěšením ze sebe.

Z toho jaká já jsem.

Tak, jak to cítím.

Tak, jak to potřebuji.

Já.

Se svým tělem.

Se svými touhami.

Se svou citlivostí.

Se svou silou i slabostí.

Ne až někdy.

Až po všech.

Až v příštím životě.

Až bude všechno vyřešené.

Teď.

Abych jednou neležela na smrtelné posteli a nelitovala, že jsem sama sebe znovu odložila.

Že jsem neudělala to, co jsem cítila.

Že jsem nežila tak, jak jsem já potřebovala.

Že jsem upřednostnila druhé. 

Že jsem se znovu opustila.

Nechci svůj život jen nějak dožít.

Chci ho prožít.

Chci být tady naplno, dokud tu jsem.

Jako já.

Ať se děje cokoliv.

Ať cítím a prožívám cokoli.

Být tady.

Se svým tělem.

A zůstat.

Možná právě proto už nechci odcházet od sebe ani ve vztahu.

Nemusím být rolí pro druhého.

Nemusím se ztratit, abych se mu přiblížila.

Já u sebe.

Ty u sebe.

A přesto spolu.

Protože když jsem se dochovala, už nemusím hledat někoho, kdo mě zachrání. Spasí.

Můžu se s druhým člověkem setkat jako celá já.

A přesto je to především moje cesta.

Moje tělo.

Můj život.

Moje přítomnost.

Moje zkušenost.

Dochovat se pro mě znamená zůstat se sebou za života.

Ne jako někdo, kdo se opravil, uzdravil, ale jako někdo, kdo se konečně neopustil.

Dochovala jsem se.

Dožila jsem se sama sebe.

A teď tu můžu být. 

A užít si to.

Mirka Zagozdová