Vědomí se poznalo v těle
Miluj bližního svého – své tělo – jako sebe sama
Čím dál víc mi dochází, jak jednoduché to ve své podstatě je.
Tělo je "dům".
A můj nejbližší bližní je moje vlastní tělo.
Je se mnou od narození do smrti.
Nese mě, živí mě, chrání mě a cítí všechno, co prožívám.
Je živé.
Je přírodou.
Roste, dýchá, přizpůsobuje se, hojí se a samo ví, jak žít.
Zestárne a umřeme spolu.
V náruči přírody.
A přesto s ním člověk často zachází hůř než s kýmkoli jiným..
Sám se sebou.
Snaží se milovat druhé a být tu pro ně.
Vědomí je ale hostem ve vlastním těle
Ne něčím cizím, co do něj přišlo zvenčí.
Je aspektem tohoto živého těla – způsobem, kterým si život v člověku může uvědomit sám sebe.
Jenže host může zapomenout, že je hostem.
Může si začít myslet, že je pánem domu.
A místo aby naslouchal životu, který ho vytvořil, začne tělu vládnout.
Host se obrátí proti svému hostiteli.
Kritizuje ho.
Haní.
Přemáhá.
Zneužívá.
Drancuje.
A přitom hostitel není někdo jiný.
Je to jeho vlastní tělo.
Host do domu, Bůh do domu a miluj bližního svého jako sebe sama, jsme možná pochopili špatně.
Bližní je především ten, kdo je mi nejblíž.
Moje tělo.
A milovat ho neznamená obdivovat jeho vzhled ani se snažit, aby bylo podle nějaké mojí představy či očekávání druhých.
Znamená to vnímat ho jako živou bytost, která má své potřeby, hranice, pocity a vlastní inteligenci.
Je to můj první vztah.
Bezpečná citová vazba.
A když se naučím zacházet s vlastním tělem s úctou, mění se tím i můj vztah k ostatním.
Protože způsob, jakým zacházím s tím nejbližším, se promítá do způsobu, jakým zacházím se světem.
Čím dál víc vnímám Boha jako samotnou přírodu.
Nejsme v přírodě jako něco odděleného od ní.
Jsme příroda.
Tělo není něco, co jsme od přírody dostali.
Tělo je příroda.
Každý živý tvor je vytvořen stejným životem, jehož jsme součástí.
A přesto jsme si vytvořili svět, ve kterém je Bůh často někde nahoře a člověk někde dole. .
A spolu s tím vznikly hierarchie.
Někdo vládne a někdo poslouchá.
Dospělý dítěti, rodič dítěti, nadřízený podřízenému, jeden člověk druhému.
Člověk přírodě.
Jako by moc nad druhým byla přirozenou součástí života.
Možná jsme ale zapomněli na jiný druh moci.
Moc nad sebou.
Vzít si zpět odpovědnost za vlastní tělo.
Za vlastní vědomí.
Za vlastní život.
Za to své místo na zemi.
Stát na vlastních nohou.
Mít svůj život ve vlastních rukou.
Odevzdat se přírodě.
A už neodevzdávat nikomu vládu nad sebou.
A zároveň nedobývat a nedrancivat cizí území. Těla a životy druhých.
Každý ať patří sám sobě.
Pod taktovkou přírody, která ví, která nás propojuje.
A právě tady se pro mě mění i obraz vědomí a těla.
Dlouho může být vědomí jako matka, která se snaží své dítě zachránit.
Tělo je tím dítětem.
Je třeba ho dochovat.
Zůstat s ním.
Naslouchat mu.
Přijmout ho.
Postarat se o něj.
Ale dochovat neznamená držet dítě navždy v závislosti.
Dochovat znamená dovést ho k dospělosti.
A spolu s tím mohou být pohřbeny i rodové zátěže.
Všechno, co jsme v sobě nesli jako zděděné strachy, role, způsoby přežití a cizí očekávání.
Ne abychom popřeli svou minulost, ale aby už nemusela řídit naši přítomnost.
A z dítěte postupně vyrůstá dospělý člověk.
Autorita.
Muž.
Otec.
Ne autorita nad tělem.
Autorita, která stojí za sebou.
Vědomí už nemusí být matkou, která všechno hlídá, opravuje a řídí.
Tělo už nemusí být dítětem, které čeká, až mu někdo dovolí žít.
Oba jsou součástí jednoho živého celku.
A možná právě tehdy se člověk stává sám sobě tím, koho celý život hledal.
Nemusí čekat na někoho, kdo ho zachrání.
Nemusí hledat Boha nad sebou.
Nemusí čekat na autoritu, která mu řekne, kdo je a jak má žít.
Co má dělat.
Jak myslet.
Může se vrátit domů.
Do těla.
K životu.
K přírodě.
K sobě.
K tomu člověku, jakým byl stvořen.
A zjistit, že ten, na koho čekal, byl celou dobu tady.
Já jsem tím, koho jsem hledala.
Jsem i tím, na koho jsem čekala.
A už nemusím.
Jsem doma.
Vědomí se poznalo ve svém těle.
Mirka Zagozdová