Včera byl Den Země.
V noci jsem se vzbudila a přišlo mi, kolik lidí prostě jen "konzumují" a naplňují "své" potřeby bez ohledu na to, jaký dopad to má na přírodu.
Jak "chtějí", ale bez ohledu na ekosystém.
Kácí stromy, keře, sekají trávu, používají herbicidy na zahradě, znečišťují řeky, moře, oceány, vzduch.
Jak zasahují všemi vymoženostmi...
Nedokázala jsem si uvědomit, že já jsem ta, která se miluje - tím, že sama sebe cítím, vnímám a že zároveň jsem ta, která se miluje - tím, že jednám v souladu s tím, co cítím.
Základní lidské potřeby stojí jedna na druhé.
Socializace podle mě není zapojit děti do kolektivu.
Uvědomila jsem si strach, že překročím hranici ve vztazích a nebudu se moci vrátit.
Že mi ten druhý zavře dveře a už mě nevezme zpátky.Že udělám nějakou chybu a už to nepůjde vzít zpátky. Že budu muset odejít.
Že mě opustí.
A přitom ten strach je můj, jako by z minulosti. Že jsem já opustila tělo a...
Když se mysl nedá vypnout
Mnoho dospělých lidí říká, že neumí vypnout hlavu. Pořád přemýšlí, co udělali špatně. Jsou pořád ve stresu.
I když je kolem klid, nedokážou být v klidu.
Uvolnit se.
Často se to vysvětluje stresem, rychlou dobou, přehlcením informacemi...
Ale pro naše tělo to má mnohem hlubší důvod.
Mysl je příliš...
Nedokázala jsem zachytit svůj život.
Ego je Já, které zapomnělo, ke komu patří. Vědomí, které se oddělilo od svého těla.
Tohle jsem potkala a hluboce se mě to dotklo.
Ta láska a péče těla, ta snaha ochránit až do konce.
Ta touha žít.
Tělo není věc, kterou máme ovládat, ale bytost, která s námi žije.
Tělo jako ochránce, ne jako nepřítel.
Tělo jako rovnocenný partner v životě.
Příroda, která skrze tělo pečuje.
Jsme v tom spolu....
Dlouho mám v sobě obrovskou touhu.