Dovolit si žít

Jako bych se potřebovala pořád něčím zaměstnávat v hlavě. Jako bych si nemohla dovolit prostě vypnout a jen tak být. 

Jen tak. 

Jako bych musela pořád nad něčím dumat.

Jako by chtěla pořád něco zkoumat, poslouchat, něčím se zabývat a neuměla jen být. 

Jako by tam byl nějaký strach, že když nebudu nic řešit, že se zastaví život. 

Že si přestanu uvědomovat a žít. 

Že se přestanu posouvat v životě. 

Že ustrnu nějak na místě. 

Že to bude o ničem.

Jako bych si myslela, že sama sebe vytvářím přemýšlením. 

Že tím nějak rostu. 

Měním se...

Dnes mnou probleskl okamžik, kdy jsem si uvědomila, že život se děje i bez toho mého domnělého posouvání se uvědomováním. 

Jako bych si toho na okamžik všimla, že se děje ať něco v mysli pro to udělám nebo neudělám. 

Ať "prohlédnu" nějakou svou část nebo ne. 

Že si myslím, že to je moje zásluha, ale že možná se sám život prostě posouvá, zraje a moje vědomí se za ním posunuje, uvědomuje ne naopak, jak jsem si myslela.

Jako by se na chvíli otočil celý směr pohledu.

Doteď to možná bylo: „Já svým uvědomováním vytvářím život. Posouvám se. Měním se.“

A teď se objevilo něco jiného: „Život se děje, zraje a proměňuje sám… a moje vědomí si toho postupně všímá.“

Jako bych přestávala být svým projektem a nechávala se žít. A jen osvětlovala to, co dozrálo. Nebo to, co už můžu uvidět a dřív jsem skrze všechny ty myšlenky to neviděla.

Jako by v tom byl i strach, že když nebudu nic mysli "dělat", že můj život ztratí smysl. 

Že nebudu mít pro co žít.

A zároveň vlastně můžu žít pro samotný život. 

Se sebou, se svým tělem. 

Nemusí to být nic velkého.

Jako bych měla představu, že život začne až něco pochopím.

A přitom tohle je prostě všechno, co je.

Celý můj život.

Ta věta může znít zděšeně i smířeně.

Bez těla, to nejde zažít. 

Jako bych musela klesnout z mysli Já do vědomí těla já. 

Jako by si to Já co si myslelo, že je, postupně uvědomilo, že je já těla. 

Že k němu, jemu patří.

Nemusím se životem zabývat, můžu ho žít. Životem v mém těle. 

Tělem. 

Mnou.

To jsem celá já.

Mirka Zagozdová