Mýtus romantické lásky

Od malička žijeme a jsme udržováni v očekávání, že jednou přijde partner, ať muž nebo žena, který nás konečně uvidí.

Který nás bude vnímat, milovat. 

Který s námi bude za jedno. 

Který bude naší druhou polovičkou.

Spřízněnou duši.

Který bude odpovědi na všechny naše otázky i očekávání. Který nám do života přinese všechno to, co nám chybí.

Který nás zabezpečí, ochrání, který nás naplní.

Oživí.

A hledáme a čekáme a máme pocit, že bez něj nejsme úplní, že nemůžeme žít tak, jak potřebujeme.

A když konečně přijde, když se konečně zamilujeme, tak posléze ta láska opadá a my se ptáme, kam se poděla? 

Kdo je vlastně ten druhý?

A snažíme se, být milejší, chápavější, vstřícnější, měníme se k jeho obrazu... 

A nikam to nevede.

Ženy chtějí v mužích oporu, bezpečnou náruč. Chtějí po muži, aby si poradil s jejich emocemi. Zázemí.

Muži chtějí od žen laskavost, obdiv, vědomí sebe. 

Lásku a teplo.

A vzájemně se tlačí a požadují a očekávají...

A potom jsou zhrzení, naštvaní a zklamaní, když to nedostanou. 

Ze sebe i z druhého.

Jenže každý, kdo žije v tomto mýtu už dávno zapomněl, že člověk je celistvý.

Že každý z nás má v sobě mužskou část - fyzické tělo s jeho city a potřebami a ženskou část - vědomí já, které o toto tělo pečuje. Které s ním je s vztahuje se k němu.

A dokud se každý z nás nenaučí obracet se k sobě a vnímat své vlastní tělo jako partnera, o kterého se musí naučit postarat se, aby se cítilo dobře, budeme žít dál v iluzích o své nedokonalosti a malosti.

Ženy se potřebují místo k muži venku naučit vztahovat ke svému tělu. Prožívat se v těle, celistvě. Pečovat o své potřeby. Citové i tělesné. Poznat sebe sama a žít pro sebe.

Napojit se, znovu získat citovou vazbu se svým tělem a tím i přírodou. Získat svou péči o sebe pevnou půdu pod nohama. Vzít si svůj život zpátky do svých rukou. Postavit se na vlastní nohy. Postarat se o své tělo.

Muži potřebují cítit sami sebe. Být tu pro sebe. Stát za sebou. Být si vědomi kdo jsou. Jak to mají, cítí, vnímají. Potřebují poznat vlastní hodnotu a být si sebe vědomí. Postarat se o sebe. 

Když si dovolíme každý z nás postavit se na vlastní nohy, přijmout své místo v našem těle, pečovat o sebe, poznat sami sebe, tak dospějeme.

Přestaneme vyžadovat od druhých s systému a chovat se jako malé děti a budeme vědět, kdo jsme a co chceme.

Naučíme se vycházet ze své síly.

Přijmeme svůj život. A staneme na svém místě v celku. Budeme milovat, cítit sebe sama a skrze tělo i přírodu.

Budeme vědět, s kým chceme nebo nechceme být. Co máme nebo nemáme dělat.

Ve vztahu k sobě, druhým a přírodě i Zemi.

Možná celá ta pohádka o princi, který osvobodí princeznu čekala na každého z nás uvnitř.

Propustit všechny ty iluze a přesvědčení, která nás udržovala v pocitu nedokonalosti, že jsme půlkou něčeho, ať partnera venku nebo Boha na nebesích.

Každý čekáme sám na sebe.

Nikdo jiný nepřijde.

A když se k sobě obrátíme, do sebe...

Tak v tom najdeme všechno to, co jsme hledali venku.

Ta láska, kterou jsme cítili, když jsme potkali partnera, byla naše. Konečně jsme se cítili a prožívali naplno.

Sami sebe.

Se svým tělem.

A odešla okamžiku, kdy jsme si ji začali spojovat s ním, že to on nás miluje. Když jsme opustili své tělo a odešli svým vědomím k němu, k jeho tělu. 

K druhému.

Celý svět se může zázračně proměnit, když se každý vrátí k sobě.

Příroda skrze nás může pečovat o sebe, když my budeme pečovat o ten nejbližší kousek který jsme dostali darem - přírody, země, nejbližší zvíře, bližního svého, partnera, lásku....

O své vlastní cítící, vědomé, inteligentní tělo.

Když poznáme lásku v sobě, tak z tohoto místa si můžeme dovolit být s partnerem venku. Více si užívat toho, kdo jsme v jeho přítomnosti.

S radostí být sami sebou.

Mirka Zagozdová