Osobní zodpovědnost

V noci jsem se vzbudila a přišlo mi, kolik lidí prostě jen "konzumují" a naplňují "své" potřeby bez ohledu na to, jaký dopad to má na přírodu.

Jak "chtějí", ale bez ohledu na ekosystém. 

Kácí stromy, keře, sekají trávu, používají herbicidy na zahradě, znečišťují řeky, moře, oceány, vzduch. 

Jak zasahují všemi vymoženostmi digitální a virtuální doby do frekvencí a pole Země.

Bez ohledu a přemýšlení o účinku na celek používají chemii v domácnosti... Praní, umývání, koupání...

A potom se poklepou po rameni, jak jsou skvělí, že třídí odpad... Ty tuny odpadků, papírových ručníků, jednotlivě v plastu balených věci....

Jak sobecky myslí jen na sebe, chtějí to mít podle sebe, ale málokdo se zamyslí nad důsledky svých každodenních malých činů.

Zvyklosti, které sami předáváme dětem. 

Jak málokdo přemýšlí s přesahem - o svém vlivu na přírodu, rostliny, zvířata, vodu, půdu, hmyz, celou Zemi. 

Jak všechno jen používají pro sebe, jako by jim to patřilo, bezohledně. Konzumují. 

A že to je jen vnější "obraz" toho, jak se chovají ke svému tělu. K tomu svému kousků přírody, který mají na starost. K tomu svému nejbližšímu životnímu prostředí. 

K nejbližšímu bližnímu svému.

Protože stejně, jak bezohledně používají a zneužívají tělo, bez ohledu na své city a skutečné potřeby, tak se stejně chovají k přírodě.

Je jim to jedno.

A došlo mi, že jsem si myslela pořád, že to Země zvládne, že si poradí. A v noci mě poprvé napadlo, že ne. Že nás potřebuje ke spolupráci. Že se snaží ty naše zásahy a hospodaření s přírodou vyrovnávat, ale že s ohledem na naše extrémy i ona musí být extrémní. 

Že pokud budeme soustavně ničit sebe, naše těla i přírodu, to stvořené a neustále se obnovující, tak příroda nemá šanci. 

Že její šancí potom bude to, když člověk zmizí z povrchu země a ona se bude moci nadechnout a tvořit, vyrovnat to podle svých potřeb. 

Nerozumím tomu, na co čekáme. Že nám to nedochází. Jen bereme, ždímeme přírodu pro náš prospěch a vůbec se neotáčíme ani nerozhlížíme.

Každý si hrabe ten svůj píseček podle svých představ a momentálního chtění a nikomu nezáleží na přírodě ani na budoucnosti.

Žijeme si podle svých ideálů, zákonů, morálky, ale bezohledně na celek. 

A přitom je většina lidí nespokojená a nemocná a přichází k tomu, že to venku je stejně nenaplní ani neudělá šťastnými.

Jediná cesta je otočit se dovnitř a začít si naslouchat. 

Svému tělu. 

Když uzdravíme náš vztah k němu a budeme o sebe citlivě pečovat, tak nejenže budeme znovu cítit se sebou, ale začneme skutečně vnímat i druhé a celou zemi.

Budeme jednat v zájmu své vnitřní pravdy, kterou nás vede sama příroda a tím i všeho okolo. Synchronně. 

Spolu. 

Přestaňme si hrát na to, že my víme. 

Hledat odpovědi ve vesmíru a v buňkách...

Uzdravovat se léky místo vztahem a láskou. 

A obraťme se konečně k sobě, do té reality, jakou žijeme.

Přiznejme si pravdu, že naše mysl není všemocným Bohem a vraťme svá těla a životy do rukou přírody a nechme se jí vést.

Protože ona ví.

Je to náš jediný domov, který teď, způsobem svého života, chystáme dalším generacím.

Našim dětem, které se zrodí z přírody, které my jednou budeme součástí, ať si to teď umíme přiznat nebo ne. 

Mirka Zagozdová