Tělesná integrita

Základní lidské potřeby stojí jedna na druhé.

Nejdůležitější jsou tělesné, fyziologické potřeby. Už jako dětem nám byly brány. Byli jsme buzení na kojení, když jsme potřebovali spát. Když jsme měli hlad, tak nás nechali plakat. Potom nucení na nočník, spaní když jsme třeba nechtěli...

Jako bychom nemohli naslouchat a hlavně vykovávat své biologické potřeby. Nikdo na nás skutečně nereagoval. Nikdo nás necítil, většinou proto, že naše mámy už necítily samy sebe a řídily se tím, jak se to má. Ne pocitem.

Už tady se narušila integrita našeho těla.

Jako by vznikal rozpor mezi tím, co potřebujeme a tím, co skutečně bude. Ten, kdo rozhodoval, jsme nebyli my a naše tělo bylo v rukou vnějších autorit. Ke kterým se později přidala ještě školka a škola.

Naše pozornost byla pořád venku. Hledali jsme informace a učili se od druhých. Ne zevnitř. Necítili jsme sami sebe.

Pořád tady byl někdo, kdo rozhodoval o našem těle i duši. O našem čase a životě.

Někdo, kdo říkal, co bude a co máme.

Kdo rozhodoval o nás bez nás.

Z toho plynula druhá potřeba, kterou jsme neměli naplněnou - bezpečí, jistoty, kterou jsme díky absenci té první ztratili.

Nemohli jsme se na sebe spolehnout, že budeme následovat tělo. Že se o sebe postaráme.

Ztratili jsme pocit bezpečí a jistotu v sobě, že jsme tady pro sebe. Vždycky. Že si jsme vědomi, že tohle je náš život.

Potom jsme tím přišli o další, potřebu lásky, přijetí a sounáležitosti.

Nebyli jsme si vědomi sami sebe. Nemohli jsme. přijímat to, jak to máme a potřebujeme a prostě to vykonat.

Cítit se sebou, svým tělem.

Milovat se.

Přestali jsme přináležet ke svému tělu.

Byla tam absence vztahu mezi tělem a duší. Vědomím a tělem. Chybějící citová vazba. Nedokázali jsme si spojit své city se svým tělem a reagovat na sebe.

Jednat ve svém zájmu.

A na tom prázdnu stojí další potřeba - uznání a úcty. Bez respektu vůči sobě a svému tělu jsme si sami sebe ale prostě nevážili.

Oddělení od svých těl jsme zapomněli, že tělo je živá, cítící bytost, která má své potřeby. Řídili jsme se morálkou, zákony, přikázáními vnějších autorit a druhých lidí.

Tím, jak se to má a jací máme být.

A nakonec potřeba seberealizace...

Když jsme se sami sobě už odcizili, vzdálili tak, že jsme nevěděli, kdo vlastně jsme...

Přestali jsme žít sami sebe. Pro sebe. Plnili jsme úkoly a snažili se. Ne pro radost z toho, jací jsme, ale abychom přežili. Snažili jsme se naplnit své potřeby bez vědomí těla a přírody. Bez sebe-vědomí toho, kdo opravdu jsme.

Ztratili jsme smysl svého života. Hledali, v čem najít potěšení a proč žít.

Péči o sebe, o své tělo a potřeby jsme nahradili péči o druhé, honbou za věcmi, lidmi, přes které jsme se to vnitřní prázdno snažili naplnit.

To všechno vedlo k tomu, že jsme měli prázdnou půdu pod nohama. Nestáli jsme na vlastních nohou. Nás život nebyl v našich rukou.

Naše těla ani duše nám nepatřily. Jako by naše pozornost byla neustále venku, v uvědomování si lidi, situaci a světa kolem, ale naše tělo zůstalo osiřelé stát za "našimi zády.

Nedokázali jsme si uvědomit, že ten, kdo se na to všechno dívá, je naše tělo. Že to jsem ztělesněná já.

Zapomněli jsme se dívat zevnitř, cítit a dívali jsme se jen z venku.

Stali jsme se duchem bez vědomí těla.

Ztratili jsme tělesnou integritu.

Naše těla nepatřila nám. My jsme se nerozhodovali o tom, co se s námi děje.

My jsme si nedokázali vybrat sami sebe.

Tělesná integrita je základní lidské právo na nedotknutelnost, celistvost a neporušenost vlastního těla.

Přestali jsme se chránit před zásahy, násilím z venčí.

A paradoxně jsme se sami stali těmi, kdo si nejvíce ubližovali, protože jsme si nedokázali uvědomit, že tohle jsem celá já.

Že to živé tělo jsem já.

Ztratili jsme právo na život, zdraví a důstojnost, které plyne, když je člověk vykonavatelem svých potřeb a přijímá zodpovědnost za své tělo, za to, jak se cítí.

"Právo na integritu představuje absolutní lidské právo, které chrání tělesnou a duševní schránku jednotlivce a je akcentováno na lidskou osobnost, proto je třeba toto právo vztáhnout jak na integritu tělesnou, tak i duševní. Toto právo znamená, že nikdo nesmí být vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení a žádný zásah do těla či psychiky nesmí být proveden bez svobodného a informovaného souhlasu dotčené osoby."

Potřebujeme se vrátit svým vědomím do těla, do vlastního života. Chránit svou důstojnost a svébytnost všech, nejen lidských bytostí a každému zaručit úctu k integritě jeho bytosti.

A k tomu můžeme dojít, když se každý obrátí k sobě, do svého těla a postará se o sebe. Když své vědomí vrátí tělu, propojí se s vědomím celku, přírody a můžeme se jí nechat konečně vést.

Přijmout "své místo" na zemi, ve svém těle. Přestat s druhými soupeřit a bojovat o místo a moc každý si hledět svého těla a života.

A tím naplnit svůj život.

Kdo jiný než já, bych se měla postarat o sebe?

Když se vědomě postaráme o své tělo, příroda se postará o nás.

Dovolme jí to.

Naslouchejme jí skrze svá těla.

Jsme jí.

Citlivost není ženská vlastnost.

Citlivost je lidská.

Podstata vědomého těla.

Teprve když si dovolíme být citliví k sobě, můžeme být doopravdy citliví k jiným bytostem a přírodě.

Cit je to, co nás všechny propojuje.

Je to univerzální jazyk lásky přírody.

Víme zevnitř.

Tělem.

Mirka Zagozdová