Vrátit tělu život

Že to bude žít vlastním životem. 

V pohledech druhých, jejich názorech...

Že tím ztratím to, co mi patří. 

Že to je moje. 

Já si potřebuju uvědomit, že to, co vypustím do světa, jsem ale celá já.

A že nepatřím sobě. 

Že patřím světu. 

Zemi.

Já žiju v druhých ne tím, jak oni mě vidí a jak na ně působím... Ale tím, jak se jich dotýkám, co v nich vyvolávám. 

To je ta provázanost mezi námi.

Já můžu proměnit životy druhých ne tím, že je budu zachraňovat a budu jako oni, přizpůsobovat se jim. 

Ale tím že budu pravdivá, budu sama sebou a tím se jich dotknu a možná v nich vyvolám změnu nebo touhu.

Ne po mě, ale po sobě samých.

Po kontaktu se svým tělem.

Po návratu k přírodě, přirozenosti.

Dotýkám se lidi tam, kde v nich něco vyvolám.

Ne tam kde budu hodná a budu jim po vůli a budu vypadat pro ně dobře, ale paradoxně tam, kde se jich nejvíc dotknu. 

Tohle je to moje místo. 

Tohle jsem já.

Tohle je to proč jsem tady.

Tohle je ta moje zkušenost.

Proto jsem taková, abych právě já se něčím dotkla, něco v nich probudila k životu.

To jsem prostě já.

To je to moje vyjádření v tomto životě a je to to,

co sem přináším. 

To jsem celá já.

Já jsem odpovědi na otázky předků.

Já nesu něco jedinečného co můžu zodpovědět jenom já svým úhlem pohledu. 

Čím se můžu dotknout druhých.

Proto jsem taková.

Proto jsem prožila takový život.

Abych si prostě k tomu došla.

Abych na to přišla.

Abych s tím vyšla ven a přestala se skrývat a stydět za svou jedinečnost.

Protože to, kým jsem, ode mě svět potřebuje.

To není moje duševní vlastnictví, to patří světu.

Moje tělo to skrze mě poslala do světa. Všichni jsme příroda a tohle je můj střípek pro celek.

Jako já si skládám střípky druhých.

Život tím jde dál. Evoluce, vývoj. 

Nejen skrze přírodu, ale i skrze tyto doteky.

Vědomou přírodu, která ví proč.

Tohle jsem já.

A já jsem to všechno.

Jsem jako hvězda, která zazáří v tomto těle a životě, která přispěje svým střípkem poznání života do celku a tím se ho dotkne a může ho i směřovat.

A po smrti splynu s přírodou a budu žít dál jí. 

A další člověk, forma dá další střípky, kroky, informace o svém životě a svět se tak vyvíjí...

Každý z nás nese TEN střípek, který zapadá do celku. 

Potřebujeme si dovolit být jedineční, sví, patřit sobě, k přírodě a přestat se ptát, jestli můžu taková být a otáčet po druhých, co oni.

Doprovazime se vzájemně a díky tomu rosteme.

My jsme vlastně sobci když si necháváme sami sebe pro sebe, když si nedovolíme jít ven a ukázat se, říct pravdu. 

Nejenom, že potom chybíme sami sobě, ale chybíme i celku, protože se snažíme, aby na nás nikdo nereagoval. 

Snažíme se nikoho nedotýkat, nic v nikom nevyvolat . 

Ale my potom opouštím nejen sami sebe, ale opouštíme stvoření a opouštíme i řád přírody.

Potom žijeme v uměle vytvořeném systému morálky, zákonů , přesvědčení o tom, jaká mám být, jaká nemám být, jak se mám chovat, jak se nemám chovat...

Pořád myslíme na druhé, za druhé, ale nedokážeme vycházet ze sebe, z pravdy, z toho kdo jsem já. 

Snažíme se přináležet a patřit k druhým místo patřit sobě, svému tělu a přírodě.

Potřebujeme si uvědomit sebe zevnitř těla a dovolit si být, jací jsme, jak jsme byli stvoření jak jsme žití.

Vrátit svému tělu život.

Cítit SE.

Jako děti přírody. 

Mirka Zagozdová