Možná jsme se jen pořád dívali ven
Možná byl Ježíš sebereflexíOtočením se dovnitř Možností podívat se na sebeJako na Boží stvoření
Možná je Ježíš naše těloKteré jsme ukřižovaliMorálkou a zákonyTělo, keré jsme odrtrhli od sebePonížili a označili jako nečisté
Možná je čas si vzpomenoutNa pravduA přijmout se jako člověkaUvědomit si sami sebe
Svou mysl,...
Já jsem člověk - Boží tvor.
Jsem jedním z živočišných druhů.Jsem savec.
Patřím sem stejně, jako všechno živé i neživé, co tu na Zemi je. Mám tu své místo.
Byla jsem stvořena přírodou, která se o mě stará.
Narodila jsem se dokonalá.Jedinečná, jako všechno tady.
Moje tělo, já jsem z recyklovaných předků všeho, co tu kdy bylo a žilo. ...
Moje tělo mě obtěžovalo. Chtěla jsem být jiná. Nechtěla jsem se sebou mít nic společného. Pořád jsem se o něco snažila. Odmítala jsem sama sebe.
Nevěděla jsem, že jsem to já.
Já jsem si myslela, že ke mě moje tělo nepatří. Že to nejsem já. Že je to věc, kterou tady využiji, potom odložím a půjdu.
...
Zlobila jsem se. Jako bych neměla čas a prostor pro sebe. Všichni něco chtěli a potřebovali. Zaměstnávalo mě to. A já pořád dávala a nezbývalo pro mě.
Utíkala jsem do samoty, kterou jsem zoufale potřebovala. Naštvaná, nepříjemná už i sama sobě.
Nechte mě být! Nechte mě žít!
Myslela jsem si, že za to můžou ONI. Že ONI...
Cítila jsem se uhoněná. Vyčerpaná.Bylo toho na mě moc. Nevěděla jsem, co dřív. Byla jsem zoufalá z toho všeho, co ještě musím. Cítila jsem obrovský tlak na sebe.
Myslela jsem si, že se svět a povinnosti na mě valí a že nic nezvládnu včas a tak, jak bych měla. Práce, děti, Vánoce za dveřmi.... Bylo toho tolik!
Já...
Jako by mě opustila láska mého života.Jako by odešel ten, na kom závisel můj život.Jako by zhasla všechna světla a najednou nebyl důvod, proč žít.Jako by celý můj život ztratil smysl.Myslela jsem si, že ON je můj život a důvod, proč jsem tady.Bála jsem se být sama.Chyběl mi někdo, s kým bych mohla být.Neviděla jsem sama sebe.
Nikdy mě...
Styděla jsem se... Myslela jsem si, že ONI mě ponižují a vysmívají se mi, že jsem jiná.Tak jsem se skryla.A nikdy mi nedošlo, že jsem se nestyděla před nimi, ale že se moje tělo stydělo před nimi za to, že jsem se postavila proti sobě. Že ten stud byl pocit mého těla vůči mě.Že jsem se styděla sama před...
Možná je úzkost o spasení jen strach dětí v nás, že nás nikdo nezachrání.
Že nám nikdo nepomůže.Že nejsme hodní.Že jsme hříšní. Že jsme zlí.Že jsme špatní.Že nemáme právo být sami sebou.
Možná je úzkost a deprese strach, že nemáme svůj život ve svých rukou a že jsme ho odevzdali do rukou druhých.
Možná je panika to,...
Možná je "karma" jen to, co jsme v sobě jako děti potlačili a nikdy nevyjádřili.
Možná je peklo či stavy "barda" jen to, jak se tím stále dokola zabýváme v mysli.
Možná nám život neustále pomáhá tím, že vytváří podobné situace, abychom mohli konečně prožít a propustit to, co v nás zůstalo.
Možná se to všechno...
Možná jsme jako děti chtěli být v duchu příliš čistí. Přijatelní.
Tak moc, že jsme se začali bát sami sebe. Svého těla. Jeho projevů.Pocitů, emocí a živosti.
Mysleli jsme, že okolí reaguje na nás.Že jsme špatní a vinní tím, jací jsme.
Začali jsme utíkat před svým stínem. Sami před sebou.
Snažili jsme se necítit svoje...