Možná jsme za Boha venku, mimo nás, v nebi, skryli morálku společnosti. Pohled z vrchu.
Za všechna ta přikázání a pravidla o tom, jací máme být a jak se máme chovat, abychom byli přijatelní.
Možná, když jsme uvěřili této vnější autoritě a začali jsme se bát sami sebe, byli jsme snadno ovladatelní.
Možná jen bylo zneužito naše...
Možná jsme všichni jako spící princezny, které čekají na prince, který je vysvobodí.
Možná jsme kdysi jako malé děti měli pocit, že nikdo nestojí o naši lásku.
O naše vyjádření citů, emocí, myšlenek, našeho vnitřního života. O nás samotné.
Stáhli jsme se do hlavy a zůstali tam jako ve věži. Osamělí. Oddělení od sebe, svého těla, života, citů... ...
Když nereagujeme na své skutečné potřeby, když necítíme sami sebe, ignorujeme svou lásku.Nejsme ochotni milovat sami sebe.
Když jsme lhostejní k tomu, jak MY to cítíme pro sebe a odmítáme se zachovat tak, jak my potřebujeme...Nemilujeme sami sebe.
Já miluji sama sebe, když naslouchám svým pocitům a potřebám a jednám v souladu s nimi. Když konám ve...
Nejste hlasem ve své hlavě.Jste ten, kdo ten hlas slyší.
Váš hlas a myšlenky jsou představy o vás.
To, kdo doopravdy jste je ten, kdo naslouchá.
Vaše tělo.
Celý život bylo s vámi.Celý život je vámi.
Někdy v dětství jsme se ale kvůli potlačováním pocitů a emocí uzavřeli, oddělili jsme se od sebe, svého těla do hlavy....
Možná jsme začali věřit v Boha mimo nás ve chvíli, kdy jsme jako malé děti ztratili kontrolu nad sebou. Nad svými těly, pocity, emocemi a potřebami.
Najednou jsme z cítění sebe sama, z vědomí toho, že víme, co cítíme, prožíváme, chceme a potřebujeme, jsme přišli o moc nad sebou. Nemohli jsme se vyjádřit, prožít a naplnit tak, jak jsme...
Možná žádný systém neexistuje.
Svobodu být sám sebou, být spojený s tělem, uvědomující si co cítím a dovolující si prožívat se, nám ve skutečnosti nikdo nevzal. nemůže.
Jako by jen společnost, možná s nějakým záměrem, vytvořila okolnosti, kdy to, jak nás vidí druzí je důležitější, než jak se vnímáme my.
Možná je to jen zhmotnění našich přesvědčení,...
A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta Tvá růže tak důležitá.". Exupéry
Možná jsme tou růží my sami pro sebe.
Možná jsme už kdysi dávno, v dětství byli nuceni přestat o sebe pečovat. Přestat dávat sami sobě pozornost.Neměli jsme na sebe čas.
Možná je spousta problémů dnešních dětí i dospělých způsobena tím,...
Možná někdy potřebujeme konec nějakého vztahu, abychom se mohli vrátit sami k sobě.
Možná žijeme skrze druhé, jejich příběhy a odchod, rozchod, nemoc nebo smrt jsou pro nás jediná šance, jak se vrátit sami k sobě, protože vedle někoho to prostě neumíme, uvědomit si sami sebe.
A všechny ty pocity bolesti s tím spojené, ty rány po ztrátě...
Někteří z nás si myslí, že na Zemi nepatří. Že sem přišli z vesmíru. Že těla máme pouze vypůjčené a zase odejdeme odkud jsme přišli. Berou svět jako místo, které musíme přetrpět. A těší se zpátky.
Někteří věří v Boha, který stvořil vše živé na Zemi a který tady vládne. Který vše a všechny ovládá. Který nás vidí a...
Za změnu klimatu a počasí nemůžou auta a plyny.
Tak, jako kultivujeme svou přirozenost, kultivujeme Zemi.
Počasí a klima vytvářejí houby. Vytvářejí mycerálni síť pod povrchem Země, skrze kterou rostou rostliny a stromy, ze kterých jsou živí živočichové. A my. Je to dokonalý systém. Symbióza.
Postupným přetvářením a ničením divokosti přírody,...