Cítím se týrané. Jsem týrané.Šikanované a kritizované.Musím poslouchat na slovo.
Odepíráš mi jídlo.Nutíš mě do pohybu, který mě bolí.Nenecháš mě spát a odpočinout si.Používáš mě jako věc.Otravuješ mě různými látkami.
Jako bych nic necítilo a nebylo živé.Jako bych nemělo vědomí a vlastní vůli.
Ponižuješ mě a kritizuješ.Pořád se za mě stydíš.Děláš, že...
Snažila jsem se postavit se za sebe. Být sama sebou.Ale tak, že jsem šla proti druhému.Neuměla jsem to jinak.
Snažila jsem se uzmout si něco pro sebe. Vyhrát. Brát jen pro sebe. Chránit se před druhým. Bojovala jsem za sebe. Proti němu.
Nevěděla jsem, že se potřebuju za sebe postavit tím, že dám sama sebe - vyjádřím to,...
Nemohla jsem se uzdravit, protože jsem nevěděla, že můžu.
Já jsem zapomněla kým jsem.Odcizila jsem se od přírody, inteligence, která mě stvořila.
A která mě skrze nemoc volá domů.
Abych si uvědomila, že jsem Tělem i dušíTělem i myslíVědomým tělem.
Že jsem jednoJako člověkJako přírodaJako Země
Že se nemůžu "opravit" sama, jednotlivé části sebe. Hrát...
Jako malé dítě jsem se skryla.Oddělila jsem se od těla do hlavy, abych necítila vinu za to, jaká jsem.
Co a jak prožívám a vyjadřuji.
Skryla jsme se tak dobře, sama před sebou, že jsem si přestala své pocity a emoce spojovat sama se sebou.
Stala jsem se myšlenkou, představou o sobě.
Obvinila jsem druhé, že kvůli nim se tak cítíma že oni za to můžou. ...
Možná jsme se jen pořád dívali ven
Možná byl Ježíš sebereflexíOtočením se dovnitř Možností podívat se na sebeJako na Boží stvoření
Možná je Ježíš naše těloKteré jsme ukřižovaliMorálkou a zákonyTělo, keré jsme odrtrhli od sebePonížili a označili jako nečisté
Možná je čas si vzpomenoutNa pravduA přijmout se jako člověkaUvědomit si sami sebe
Svou mysl,...
Já jsem člověk - Boží tvor.
Jsem jedním z živočišných druhů.Jsem savec.
Patřím sem stejně, jako všechno živé i neživé, co tu na Zemi je. Mám tu své místo.
Byla jsem stvořena přírodou, která se o mě stará.
Narodila jsem se dokonalá.Jedinečná, jako všechno tady.
Moje tělo, já jsem z recyklovaných předků všeho, co tu kdy bylo a žilo. ...
Moje tělo mě obtěžovalo. Chtěla jsem být jiná. Nechtěla jsem se sebou mít nic společného. Pořád jsem se o něco snažila. Odmítala jsem sama sebe.
Nevěděla jsem, že jsem to já.
Já jsem si myslela, že ke mě moje tělo nepatří. Že to nejsem já. Že je to věc, kterou tady využiji, potom odložím a půjdu.
...
Zlobila jsem se. Jako bych neměla čas a prostor pro sebe. Všichni něco chtěli a potřebovali. Zaměstnávalo mě to. A já pořád dávala a nezbývalo pro mě.
Utíkala jsem do samoty, kterou jsem zoufale potřebovala. Naštvaná, nepříjemná už i sama sobě.
Nechte mě být! Nechte mě žít!
Myslela jsem si, že za to můžou ONI. Že ONI...
Cítila jsem se uhoněná. Vyčerpaná.Bylo toho na mě moc. Nevěděla jsem, co dřív. Byla jsem zoufalá z toho všeho, co ještě musím. Cítila jsem obrovský tlak na sebe.
Myslela jsem si, že se svět a povinnosti na mě valí a že nic nezvládnu včas a tak, jak bych měla. Práce, děti, Vánoce za dveřmi.... Bylo toho tolik!
Já...
Jako by mě opustila láska mého života.Jako by odešel ten, na kom závisel můj život.Jako by zhasla všechna světla a najednou nebyl důvod, proč žít.Jako by celý můj život ztratil smysl.Myslela jsem si, že ON je můj život a důvod, proč jsem tady.Bála jsem se být sama.Chyběl mi někdo, s kým bych mohla být.Neviděla jsem sama sebe.
Nikdy mě...