Možná smrt není opakem života, ale jeho fází. Možná to je jen výdech, než se znovu nadechneme v jiné formě. V jiném těle..
Možná jsme ze smrti udělali strašáka. Možná se celý život bojíme zbytečně. Stejně smrti neutečeme.
Možná by bylo úlevné se zastavit a přijmout ji. Uznat svůj konec. Přijmout svůj odchod.
Možná by bylo úlevné...
Bojíme se nemocí a bojíme se smrti.
Chceme žít a přitom jsme se vzdali života.
Jenže život venku je jen odrazem života uvnitř nás. Život se odehrává v nás.
Život = naše city, emoce a prožívání sebe sama.
Jako malé děti jsme se báli jej vyjádřit. Nedokázali jsme říct, co cítíme a naše emoce byly...
Bereme smrt jako osobní prohru. Že jsme něco nezvládli. Jako trest.
Možná ale příroda ví, co dělá a proč. Vidí dále než my.
Dokážeme popsat, jak funguje tělo, zkoušíme ho uzdravit, pochopit...
Ale nějak si neuvědomujeme, že za ním, za tím vším, existuje síla mnohem větší než my.
Že jsme byli narozeni, stvořeni. Že naše srdce...
Možná se bojíme smrti kvůli oddělenosti od svých těl, citů a emocí. Od své lásky.
Možná ve chvíli, kdy si uvědomíme sami sebe ve svém těle, kdy se probudíme do lidskosti, v tu chvíli se ucítíme jako součást všeho, co je.
Těla i Země, všeho živého.
V tu chvíli se přestaneme bát.
Možná je strach ze...