Utrpení přírody a člověka

Co když hledáme příčiny utrpení příliš blízko?

Když člověk trpí, většinou hledá příčinu.

V rodičích.

V partnerovi.

V dětství.

V práci.

Ve společnosti.

A někdy ji opravdu najde.

Jenže čím déle se dívám na člověka, tím víc si kladu otázku, jestli jsme prostředí, které nás utváří, příliš nezúžili.

Co když prostředím není jen rodina?

Co když je jím i krajina?

Les, voda, půda, zvířata, hmyz, vůně stromů, zpěv ptáků, střídání ročních období…

Co když jsme po miliony let nevyrůstali jen v náruči matky, ale také v náruči živého světa?

Možná právě proto je naše tělo tak hluboce propojené s přírodou.

Nejen proto, že z ní pochází.

Ale protože je jí.

Nejbližší přírodou, kterou máme.

Dnes se stále častěji mluví o traumatech, úzkostech, depresích, alergiích, autoimunitních onemocněních i prudkém nárůstu chronických nemocí.

Hledáme jejich příčiny.

A je dobře, že je hledáme.

Jen možná hledáme příliš blízko.

Co když pod našimi osobními příběhy existuje ještě jeden společný příběh?

Příběh postupného vzdalování se od života.

Od vlastního těla.

A od přírody, jejíž jsme součástí.

Možná jsme se naučili přemýšlet o přírodě jako o prostředí kolem nás.

Jenže ona není kolem nás.

Jsme v ní.

Dýcháme ji.

Jíme ji.

Pijeme ji.

Jsme z ní stvořeni.

Když mizí lesy, vysychají řeky, ubývá hmyzu a zvířat, možná se nemění jen krajina.

Možná se mění i něco v nás.

A my si to neuvědomujeme.

Stejně jako člověk může roky nevnímat, co cítí jeho tělo, může přestat vnímat i to, co se děje se světem, jehož je součástí.

A když necítíme, hledáme vysvětlení jinde.

V dalších diagnózách.

V dalších metodách.

V dalších odbornících.

V dalších vinících.

V dalších knihách.

Neříkám, že rodiče nemají vliv.

Neříkám, že traumata nejsou skutečná.

Jen si kladu otázku, zda jsme nezapomněli na jednu z nejhlubších vrstev našeho života.

Na vztah s živým světem.

Přírodou.

Možná právě proto dnes hledáme někoho, kdo nás zachrání.

Vědce.

Politiky.

Terapeuty.

Léky.

Jako bychom čekali, že někdo opraví svět za nás.

A přitom skutečné uzdravení nezačíná opravou jedné části.

Začíná návratem.

Návratem k tělu.

K pozornosti.

K půdě pod nohama.

Ke stromům.

K vodě.

K životu.

Čím více naslouchám svému tělu, tím více vnímám, že nikdy nebylo oddělené od přírody.

A čím více pozoruji přírodu, tím více rozumím svému tělu.

Možná jsme celý život hledali cestu domů v druhých lidech.

A přitom domov na nás celou dobu čekal pod našima nohama.

Možná je čas si vzpomenout.

Vzpomenout si, že nejsme od přírody oddělení.

Že naše tělo není stroj, ale živá součást života.

Že Země není místo, na kterém žijeme.

Je to společenství, jehož jsme součástí.

A možná právě v tomto vzpomenutí nezačíná jen uzdravení člověka.

Možná v něm začíná i uzdravení našeho vztahu ke světu.

Uzdravení Země.

Mirka Zagozdová