Učit se být

A vycházíme z toho, aniž bychom se pozastavili nad tím skutečným současným stavem přírody. 

Jako bychom měli v hlavách mapu o světě a jeho fungování, ale jen to, co jsme se hromadně naučili, ale jako bychom se s přírodou nedokázali skutečně spojit. 

Uvidět tu pravdu, jak na tom je. 

Jako bychom se tím učením o tom nějak přesvědčili, o jejím fungování, ale chybí nám pozorování živé přírody a zkušenost. 

Jako bychom před tou pravdou, v jakém stavu je teď zavírali oči, protože vycházíme z toho, co "víme". 

A přitom nevíme nic.

A pak se může stát zvláštní věc. 

Mapu začneme považovat za samotnou krajinu.

Když něco mnohokrát pojmenujeme a naučíme se o tom určitý výklad, získáme pocit, že to známe.

Jistotu, že to je pořád tak, jak jsme se to naučili.

Jenže vědět o něčem není totéž jako být s tím v živém kontaktu.

Je v tom paradox.

Čím víc víme o přírodě zprostředkovaně, tím snadněji můžeme přehlédnout přírodu, která je právě před námi.

Protože ji bereme jako kulisu v naší hlavě, ale skutečně ji necítíme ani nevidíme. 

Nevnímáme. 

Máme její obraz, názvy, kategorie, obrázky, dokumenty, učebnice, vědecké pojmy. 

Víme, že existuje les, řeka, půda, živočich, potravní řetězec. 

Ale přitom žijeme tak, jako by to všechno bylo někde tam venku, zatímco my jsme ti, kteří se na to dívají.

A pak nám může uniknout něco velmi zásadního. 

My nejsme pozorovatelé přírody stojící mimo ni. 

My jsme její součást.

A ona se mění. 

Docela zásadně naším zasahováním.

Životní podmínky zvířat se mění. 

Ubývá divoké přírody.

Člověk si přírodu, půdu, lesy i vody zabírá pro svou zábavu, pro své účely a nedokáže žít v souladu s ní.

Myslí jen na sebe. 

A my to nevidíme.

Protože nevidíme ani sami sebe.

Nedokážeme SE ani přírodu cítit jako živou. 

Jako by se náš život našeho těla, zvířat ani přírody nedotýkal. 

Živý organismus ale nemusí mít v hlavě celou cestu, aby se mohl účastnit něčeho, co je mnohem větší než on sám.

My máme potřebu znát celou cestu dopředu.

Znát ty opěrné body, jistoty.

Příroda ale funguje tak, že organismus vnímá to, co je právě před ním, a odpovídá na to.

Teď. 

Prostě žije.

Co kdybychom nemuseli vědět, kam celý život vede?

Co kdyby stačilo skutečně vnímat, kde jsem, co se ve mně děje a kam mě život právě teď volá?

To už není mapa.

To je živý kontakt.

Odevzdání se přírodě a plynutí s proudem. 

Udělat další krok i když nevím, co bude pod nohama. 

A potom zjistit, že i další se včas ukáže. 

Mirka Zagozdová