Realita života
03.07.2026
Přišlo mi, že jako dítě jsem něco cítila a prožívala a nedostala jsem zpětnou vazbu na mě, ale obraz, který viděli druzí, to, co oni prožívali a promítli na mě.
Byla jsem jejich zrcadlo.
Moje mysl se snažila ten obraz uchopit a oddělila se od prožívání těla, cítění se.
Jako by tím získala moc a snažila se tělo přizpůsobit tomu obrazu místo aby si byla vědoma toho, kdo je.
Pro mě tohle niterné pochopení je důležitější než všechny vědecké potvrzení a filozofie světa.
Uvědomění si, že mysl to nikdy nevedla.
Že ten obraz nikdy nebyl pravdivý.
Znamená to pro mě, že se mysl může zpátky ztotožnit s tělem, že ten proces se už děje.
Jako bych se mohla zastavit a podívat sama sobě do očí a konečně se uvidět.
Ztotožnit se.
Jako by se z rozdvojené osobnosti stát jedním, splynout.
Jako by mysl mohla přestat pozorovat tělo a uvědomila si zároveň, že ten, kdo ji pozoroval bylo tělo.
Jako by přišlo splynutí, jeden dech.
Ztotožnění s tlukotem srdce, těla, přírody.
Takhle to je čisté.
Prostě se to děje i beze slov.
Bez potvrzení i obhajoby i srovnávání.
Je to moje zkušenost.
Můj prožitek.
Můj život.
Jako by dřív slova vedla a určovala to, kdo jsem.
Žila jsem z mysli a ono se to obrátilo.
Slova jsou stopou, svědectvím toho, co prožívám
Když utichne ten vnitřní rozkol, konflikt, rozpor, přijde úleva, ticho a klid.
Já jsem vědomé tělo.
Prostě já.
Mirka Zagozdová