Pravda je jedna

Pravda je jen jedna aneb, když se bojíme pojmenovat zlo.

Já jsem se bála soudit, že budu odsouzena.

Bála jsem se, že když nahlas pojmenuji to, co vidím, co cítím, co se děje, to špatné, to zlé, že budu odsouzena já.

A tak jsem mlčela.

Jako kdyby se z té jasné pravdy, z té jasné reality, jaká byla, najednou muselo stát něco jiného.

Jako kdybych musela přestat cítit svou vlastní pravdu.

To, jak to já cítím.

Jak to já vnímám.

To, co já vidím.

Místo jasného a čistého pojmenování jsem to musela skrýt.

Protože kdybych to řekla, mohla bych být odsouzena já.

A tak jsem se naučila věřit výkladům druhých lidí.

Výkladům morálky.

Výkladům Bible.

Výkladům těch, kteří měli moc.

Těch, kteří byli autoritou.

Jako kdybych si nemohla dovolit prostě pravdivě říct:

Tohle vidím.

Tohle cítím.

Tohle není v pořádku.

Jako kdyby bylo něco zvráceného.

Jako kdybych musela potichu schvalovat zlo tím, že se mu nepostavím.

A tím mu dávala moc pokračovat.

Možná právě tak se člověk naučí jít proti svému tělu.

Proti jeho instinktům.

Proti jasnosti.

Proti zdravému rozumu.

Naučí se přijmout tabu a věří, že o tomhle se nemluví.

Mlčí.

Jenže když o tom nemluvím, neznamená to, že se to neděje.

Jen jsem přestala být tou, která to pojmenovává.

Která to cítí a vnímá.

A pak může ten, kdo zlo páchá, pokračovat dál.

Já jsem se naučila jednat tak, jak jednali moji rodiče, prarodiče, okolí, společnost.

Jako kdybychom všichni mlčeli a dělali, že se nic neděje.

Že je všechno v pořádku.

Jako bychom se báli postavit sami za sebe.

Protože kdybychom se postavili, mohli bychom to nakonec ještě odskákat.

A tak se vytvoří zvláštní svět, ve kterém není špatný ten, kdo něco udělal, ale ten, kdo to pojmenuje.

Kdo proti tomu vystoupí.

Není špatný ten, kdo ubližuje, ale ten, kdo řekne, že tohle se děje a je to špatně.

Není problém ten, kdo něco způsobil, ale ten, kdo to přivede na světlo.

Jako kdyby byla samotná pravda nebezpečná.

Jako kdyby se nesmělo nic zviditelnit.

A tak žijeme v neustálém konfliktu mezi tím, co nám říká morálka, zákony, autority a společnost, a tím, co nám říká naše přirozenost, citlivost, tělo, city a vlastní myšlenky.

A začneme své vlastní vnímání považovat za prohřešek.

Nemůžeme si dovolit odsoudit zlý skutek.

Nemůžeme si dovolit říct, pojmenovat, že tohle je dobře a tohle je špatně.

A tak si začneme vymýšlet různá vysvětlení, proč se to děje.

Obhajovat, proč to ten člověk udělal.

Proč to možná vlastně není tak zlé.

Proč bychom měli být tolerantní.

Proč bychom neměli soudit.

Myslíme si, že máme svobodu myslet si, co chceme.

A přitom tomu někde v hloubce nevěříme, ale máme obrovský strach přiznat si, co skutečně cítíme.

Co skutečně vidíme.

Jaká je realita.

A tak můžeme začít tolerovat i to, co nás ničí.

Můžeme se nechat šikanovat těmi, kteří ubližují, protože už nedokážeme rozpoznat, že to, co se děje, je skutečně násilí.

Můžeme se dívat na muže, kteří znásilňují, ovládají ženy, a přesto hledat vysvětlení, proč oni můžou z hlediska náboženství.

Můžeme se dívat na církev, která násilně obrací domorodé lidi na svou víru, a hledat důvody, proč to bylo "pro jejich dobro".

Můžeme se dívat na lidi, kteří z přírody vytěžili, co mohli, a přitom ničí samotný svět, který nás všechny živí a který potřebujeme a přesvědčovat sami sebe, že je to prostě pokrok.

Protože přiznat si pravdu by znamenalo něco udělat.

A možná právě toho jsme se báli nejvíc.

Když totiž opravdu vnímám, nemůžu už dělat, že nevidím.

Když opravdu cítím, nemůžu už dělat, že necítím.

Když pojmenuji, všimnu si, co se děje, stávám se svědkem.

A možná právě proto jsme se naučili dělat, že tam nejsme.

Zapírat sami sebe.

Abychom to snesli.

Jenže tím zároveň opouštíme sami sebe.

A když opustím sebe, své tělo, své vnímání a svou schopnost rozlišovat, kdo potom řekne NE?

Kdo se postaví za mě?

Kdo se postaví za toho, komu je ubližováno?

Kdo zastaví to, co se děje?

Za přírodu, za naši podstatu?

Možná totiž zlo nepotřebuje vždycky člověka, který s ním souhlasí.

Někdy mu stačí člověk, který se bojí říct, co vidí.

A mlčí a dívá se jinam.

Pro mě není otázkou, jestli mám právo něco nebo někoho odsoudit.

Mnohem důležitější je, jestli si dovolím vidět.

Dovolit si cítit.

Dovolit si rozlišovat.

Dovolit si říct, že tohle je pro mě v pořádku.

A že tohle prostě není.

Postavit se za sebe a za tu věc, za člověka, za přírodu..

Není to odsuzování druhých.

Protože když říkám pravdu o tom, co cítím, nemusím tím útočit na druhého člověka.

Jen konečně stojím na své straně.

Neopustím sebe a své místo v celku.

A možná právě tam začíná skutečná odpovědnost.

Ne u poslušnosti vůči autoritě.

Ne u slepé morálky.

Ani u slepé víry.

Ale u živého člověka, který je přítomný ve svém těle a dokáže říct:

Vidím.

Cítím.

Vím, co se se mnou děje.

Vím, co se kolem mě děje.

A nenechám už nikoho přesvědčit mě, že to, co vidím a cítím, neexistuje.

Místo morálce, zákonům a výkladům věřím sama sobě.

Svému tělu.

Protože tělo nejenom cítí.

Ono se stává svědkem reality.

Ví, co se se mnou děje.

Je se mnou.

Je mnou.

A když mu naslouchám, nemusím už realitu vysvětlovat podle někoho jiného.

Věřím tomu, co cítím.

Přírodě, která ví.

Živému Bohu, který stojí za mnou.

A já si to potřebuji uvědomit.

Potřebuji si vybrat sebe.

Vrátit se k sobě.

Možná totiž přijde chvíle, kdy už mi nikdo nemůže přikázat, abych věřila něčemu, co necítím.

Může mi říkat, co si mám myslet.

Může mi vysvětlovat, jaká je pravda.

Může mi říkat, co je správné, co je morální, co se sluší, co bych měla cítit.

Ale nemůže cítit za mě.

Já cítím.

A tím také vím, že se ve mně něco děje.

Možná neznám hned vysvětlení.

Možná ještě nevím, co s tím.

Ale vím, co cítím.

A už nemusím sama sebe přesvědčovat, že to neexistuje.

Nemusím popírat svou bolest, svůj strach, svůj odpor, svou touhu, svou radost.

Nemusím se od sebe odpojovat, abych byla přijatelná pro druhé.

Nemusím mlčet jen proto, že by pravda mohla někoho rozzlobit.

Nemusím se dívat jinam, když vidím něco, co není v pořádku.

Protože jsem svobodná.

Svobodná cítit.

Svobodná vnímat.

Svobodná říct, co vidím.

Svobodná říct ne.

Svobodná odejít.

Svobodná zůstat.

Svobodná žít podle sebe.

Ne podle toho, co mi někdo přikázal cítit.

Ale podle toho, co skutečně cítím.

Možná právě to je návrat k sobě.

A možná právě tam začíná život, který je opravdu můj.

Už nemusím mlčet.

Cítím.

Vnímám.

Jsem.

A to mi nikdo nemůže vzít.

Mirka Zagozdová