Podstata lásky
30.09.2026
Možná jsme si lásku příliš dlouho představovali jako něco, co přichází z druhého člověka.
On mě miluje.
Já miluji jeho.
Cítím lásku k němu.
Ale možná je láska především stav mého vlastního těla.
Hormony jsou součástí biologické zpětné vazby těla. Tělo se prostřednictvím hormonálních a nervových signálů neustále vyrovnává s tím, co prožívá a potřebuje.
A my to nezažíváme jako chemické látky.
Zažíváme to jako pocity.
Jako blízkost.
Bezpečí.
Touhu.
Radost.
Vzrušení.
Uvolnění.
Nasycení.
Tělo nám tím vlastně neustále říká...
Vnímej mě.
Sama sebe.
Takhle mi je.
Tohle potřebuji.
Když se zamilujeme, tento vnitřní prožitek, cítění sebe přiznáme druhému.
Myslím si, že to on ve mně probouzí lásku.
A tak se začnu svou obracet pozorností k němu.
Přitom to, co cítím, se odehrává ve mně.
Možná právě proto je zamilovanost tak silná. Nový člověk může najednou způsobit, že se velmi intenzivně vnímám.
Cítím se najednou krásná.
Živá.
Přitažlivá.
Celá.
A mysl mi řekne to, na co je naučená.
Zachovám se tak, jak jsem zvyklá.
Tohle cítím kvůli němu.
Spojíme si své vlastní city s jeho tělem.
Podobně je to v mateřství.
Dítě ve mně může probudit obrovskou něhu, péči a lásku. Ale ani tam se láska neodehrává někde mezi mnou a dítětem jako nějaká věc, kterou si předáváme.
Odehrává se v mém těle, které mě volá zpátky, abych si uvědomila sama sebe.
Láska není něco, co cítím k někomu.
Je to především cítění SE.
Cítění sebe sama.
Být tak blízko sobě, že vnímám, co se ve mně děje.
Že konečně slyším své tělo.
Že se v něm poznám a reaguji na něj.
Na své city, emoce, prožívání a potřeby.
Vím o sobě.
A potom už nemusím od druhého člověka získávat či vyžadovat pocit, že jsem milovaná, viděná. Jeho pozornost a péči.
Mohu být s ním a přitom se postarat o sebe.
Zároveň zůstávám u sebe.
Protože nejhlubší podoba lásky není cítím tě, ale cítím SE a jsem u toho i s tebou.
Cítím se ve svém těle.
Ztělesňuji sebe.
Jsem celá já.
Jsem v tom se sebou.
Pro sebe.
Na jedné lodi.
Mirka Zagozdová