Nebát se

To co cítím a prožívám nejsou vzpomínky na dětství ani regrese do dětství, v tom smyslu, že bychom to měli uzdravit - tu minulost.

Jsou to místa, kde se pořád cítíme jako děti a kde potřebujeme reagovat jinak.

Vyjádřit se, odejít, zakřičet... 

Jsou to místa, kde se potřebujeme postavit sami za sebe, kde jsme si to doposud jako děti nedovolili. 

My nepotřebujeme uzdravit minulost, ale v přítomnosti se zachovat jinak.

S odvahou se postavit za sebe a přestat sklánět hlavu a jít proti sobě. 

Přestat se stavět za druhé a postavit se konečně sami za sebe a tím dospět a vyrůst.

Strach překonáme, jenom když dostaneme odvahu udělat něco jinak.

Strach tady není proto, aby nás zastavil, ale aby nám vám ukázal místo, kde se chováme stále jako děti a kde se potřebujeme zastat sami sebe.

Když se někoho bojím, tak si potřebuji dovolit cítit ten strach a vzít rozum do hrsti - uvidět sebe, druhého a postavit se za sebe. 

Uvědomit si tu situaci uvědomit si, že jsem už velká, že jsem dospělá a že to můžu udělat jinak. 

Už nemusím jít proti sobě, ale že můžu stát sama za sebou.

Pokaždé, když se nám podaří projít tímto strachem, pokaždé získáme další kousek své síly a postupně dospějeme a můžeme si uvědomit, že nad námi nikdo nemá moc, protože jsme si vzali zpět do svých rukou.

Nad svým tělem i životem. 

Přijali jsme zodpovědnost za sebe. 

Strach je to místo, kde potřebujeme použít naše vědomí, naši pozornost pro sebe.

Přestat se sklánět a dávat důležitost druhým a podřizovat se a zmenšovat se.

Potřebujeme svoje vědomí použít jako rodiče - jako laskavou mámu, která nás ve strachu obejme a řekne neboj, jsem tady s tebou, to zvládneš.

Protože ve chvíli, kdy se i naše vědomí, naše já postaví proti nám, kdy uvěříme tomu strachu, který je vlastně jen spousta naučených slov o tom, co jsme o životě a o sobě slyšeli - jak se to má a nemá, co se může a nemůže, jaká jsem, že kvůli mě... Že on se tak chová protože já... 

Když jim uvěříme, že nemůžeme, že jsme příliš malí na to, abychom to zvládli, abychom se někomu postavili nebo za něco svého postavili...

Pokaždé v této chvíli se zmenšíme a jsme pořád jako děti a naše vědomí se podřizuje druhým a jdeme sami proti sobě.

Jediná cesta je skrz - nadechnout se a udělat ten krok a potom zjistíme, že kdykoliv se tento krok odvážíme udělat, tak se nám objeví pevná půda pod nohama.

Pokaždé získáme větší jistotu, krok za krokem a uvěříme sami sobě, že to dokážeme,.

Že cokoli zvládneme projít.

Že na to máme.

A tím poroste i sebe vědomí, protože si jsem vědoma, jak to mám JÁ a sebejistota , protože vím, že se za SEBE zase postavím, že se v tom nenechám. 

Zároveň s každým krokem, kdy se postavíme za to co tělo, příroda cítí, tak zároveň stojí ona za námi.

A čím dál tím víc, hlasitěji nám začne říkat jak to máme.

Jak to cítíme, jak to chceme.

Zevnitř jasným pocitem těla, vnitřním věděním, co ano a co ne.

A pokaždé, když si dovolím se za sebe postavit, znovu a znovu, tak získáváme svou sílu a moc zpátky.

Integritu dospělého člověka v lidském těle.

A z tohoto místa jsme nejvíc propojení s druhými, protože žijeme to, co máme a ne to, co od nás očekávají druzí nebo chce systém.

Jsme na svém místě, ve svém těle a v řádu přírody. 

Instinkty přírody, našeho těla jsou živé a vedou nás naším životem.

Když jim, sobě uvěříme, jsme pod ochranou. 

Cítíme pravdu a dovolíme si podle ní jednat ve svém zájmu a pro svoje dobro. 

Neuzdravujeme zranění z dětství, ale v přítomnosti uzdravujeme vztah k sobě.

Nastavíme se proti druhým, ale za sebe.

Konečně SE vidíme, cítíme a vnímáme.

Ten strach cítilo tělo, když jsme od něj byli vědomím oddělení. 

Oddělení se od sebe sama, od svého těla. 

Kdy tělo, já, jsem v tom zůstala osamělá, bez své pomoci, spásy a musela jsem se spoléhat na druhé. 

Že oni mě uvidí a budou se mnou cítit, protože já jsem nemohla a nesměla. 

Cítit se svým tělem.

Sama se sebou. 

Už se nemusím o sebe bát.

Už se můžu nechat žít. 

Už můžu.

Mirka Zagozdová