Moje růže

Že to není důležité. 

Vztah s tělem. 

Vědomí živého, cítícího těla. 

Já jsem se bála, že to je k ničemu, že nikoho to nezajímá, že jsem jako blázen mezi lidmi, že se tomu věnuji...

Sama sobě.

A potom mi došlo, že pro ten čas, který jsem mu věnovala, je pro mě důležité. 

Můj život. 

V mém těle. 

Že to potvrzení "správnosti" nikdy nemohlo přijít z venku, protože to je můj niterný, hluboký vztah. 

A já cítím, že je skutečný. 

Že je důležitý. 

Že já jsem poznala sama sebe. 

Tělo, přírodu. 

Zevnitř. 

Že bez toho času, prostoru, bez té pozornosti, který jsem mu, sama sobě dala, bych se necítila nikdy TAK důležitá. 

Sama pro sebe.

Tak milovaná, viděná.

Tak dobře. 

Že to mělo smysl, ne pro druhé, ale pro mě.

Osobní a hluboký. 

Jako bych díky tomu zarovnala myšlenky v hlavě se životem těla. 

Přes všechny ty otázky a obracení pozornosti z venku dovnitř, jsem mohla uznat a tím opustit minulost. 

A taky přestat hledat odpovědi v budoucnosti.

Být prostě přítomna tady a teď. 

Prožívat se. 

Jako dítě.

Tělem.

Tohle bylo, je, pro můj život podstatné.

Vidím svou růži, své tělo i mezi tisíci růžemi, 

svůj život mezi miliony jiných životů a těl.

Ne proto, že by byl důležitější.

Ale protože je můj.

Já si hluboce vážím sama sebe. 

Za tu cestu, za ten čas, vztah a pozornost, který jsem si věnovala. 

Stálo to za to.

To, čím žiju je důležité.

To, co prožívám je skutečné.

Já existuji v těle.

Jsem živá. 

Prostě já.

Vím, že jsem. 

A z tohoto místa si mohu všímat světa srdcem.

Vnímat se jako jeho součást.

Přírody, kterou jsem.

Mirka Zagozdová