Láska je péče

Znamená to spíše být si vědoma svých potřeb, cítit své potřeby a naplňovat je.

Pocity jsou až důsledkem toho, zda své potřeby cítíme a naplníme, nebo ne. Když své potřeby nenaplníme, začneme se nějak cítit. A když je naplníme, také se nějak cítíme. 

Emoce přicházejí až potom.

Pod všemi příběhy o tom, co bychom měli nebo neměli potřebovat, jsou naše skutečné pocity, city a potřeby těla. 

A ty jsou ve skutečnosti mnohem jednodušší, než nám bývá předkládáno.

Naše tělo potřebuje jíst, pít, spát, odpočívat, pohybovat se, být v bezpečí a být opečovávané tak, aby se cítilo dobře. 

Potřebujeme vědět o sobě, vnímat, jak nám je a co potřebujeme. 

Teprve když dokážeme rozpoznat skutečné potřeby svého těla a naplnit je, můžeme se cítit skutečně naplnění.

Když své potřeby necítíme nebo je nenaplňujeme, přicházejí emoce. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že nám něco ukazují.

Když své potřeby naplníme, cítíme se dobře. Když ne, cítíme se špatně..

Já jsem se potřebovala postupně vymotat z cítění druhých lidí, z jejich potřeb a z emocí, které ve mně vyvolávalo to, že jejich potřeby nebyly naplněné. 

Potřebovala jsem to krok za krokem vytřídit a pod všemi těmi pocity a emocemi najít sama sebe.

Potřebovala jsem si uvědomit, že je to moje tělo, kdo cítí. A že v první řadě se potřebuji postarat sama o sebe a naplnit své potřeby. 

Teprve z tohoto místa si mohu uvědomovat, že i druzí mají své potřeby.

Není ale na mně naplnit všechny potřeby všech lidí. Mohu například rozumět tomu, že zvíře potřebuje jíst, pít nebo spát, a mohu mu v tom pomoci. 

Ale nemohu žít život za druhé.

Uvědomuji si, že se často snažím naplnit potřeby svých dětí a zlobím se, když to nedělají samy. Možná si ale potřebuji připomenout, že některé věci nejsou moje, i když se mě dotýkají. 

Není na mně je řešit za druhé ani se kvůli nim zlobit. Druzí jsou zodpovědní za svůj život a za své potřeby. 

A pokud je nevnímají, život je k nim bude postupně vést.

Možná mě nenaplněné potřeby druhých stále vyzývají k reakci. Ale zároveň se učím rozlišovat, co je v mé moci a co není. 

To, co v mé moci není, mohu pustit a nechat na druhých, aby si našli vlastní cestu.

Je rozdíl mezi cítěním a prožíváním. Prožívání je často důsledkem toho, že jsme své potřeby necítili nebo nenaplnili. Pak přicházejí emoce, které prožíváme. 

Jsou zprávou o tom, co se už děje ve mě. 

Celý život hledáme někoho, kdo nás bude cítit, chápat a naplňovat naše potřeby. 

Jenže postupně zjišťujeme, že tuto moc máme každý ve svých rukou. 

Potřebujeme se naučit cítit sami sebe, své tělo, uvědomit si, že tělo cítí a že také ví, co potřebuje. 

Jen mu potřebujeme naslouchat.

Každý z nás se potřebuje postarat sám o sebe, o své tělo a jeho potřeby. Potřebujeme je naplňovat a dovolit si cítit se dobře.

Možná právě v tom spočívá sebejistota, sebedůvěra a sebevědomí. 

V tom, že o sobě vím. 

Že se cítím. 

A že vím, že se o sebe dokážu postarat.

Když se cítím, když o sobě vím, reaguje na mě i svět. Příroda přirozeně odpovídá na potřeby živých bytostí. 

Keře mají plody k jídlu pro ptáky.

Liška uloví myš. 

Celek reaguje na život.

A celek reaguje i na mě, když o sobě vím.

Cítí mě, protože já cítím sama sebe a jsem.

Já jsem byla celou tu dobu neviditelná, protože jsem neviděla sama sebe a svět mě taky neviděl.

Jako bych se bez vědomí sebe vyjmula ze svého místa i celku. 

Zklamaná láskou, kterou jsem si já nedala - pozornosti a péči o své potřeby.

Celý život jsem se snažila naplnit něčí potřeby, v očekávání, že potom oni naplní ty mé. 

Jako bezedná studna a já sama prázdná. 

Moje energie šla vniveč a já ji plýtvala na druhé a sebe jsem nevnímala. 

Že se potřebuji postarat o sebe.

A možná tohle je láska. 

Ne slova miluju tě, ale skutečné vnímání a péče.

V bezpečí se můžu cítit, když o sobě vím a vím, že se o sebe postarám. 

Že se na sebe můžu spolehnout. 

Ty potřeby jsou teď. Nejsou v minulosti ani budoucnu, ale teď se cítím hladová, unavená...

 

Potřebují teď naplnit. 

A když je člověk vyslyší, potom se cítí dobře. Může se na sebe spolehnout, je v bezpečí. 

A když ty potřeby naplněné nejsou, přichází emoce, nemoce, únava, strach,...  

A čím déle je odkládáme, tím sílí jejich volání.

A roste pocit, že mě nikdo nevidí, neslyší... 

Je potřeba konat - najíst se, vyspat se... 

Ne o tom přemýšlet, vědět, že to potřebuju a dělat opak. 

Ve své podstatě je to velmi jednoduché.

Možná jsme přemýšleli a hledali vysvětlení v příbězích a příčinách, když jsme nevěděli, že neřešíme pocity a emoce, ale potřeby svého těla. 

Když jsme nevěděli nebo nemohli konat ve svém zájmu a museli jsme poslouchat vnější autoritu, která nám říkala, co potřebujeme podle ní, ne podle nás. 

Když jsme museli rezignovat na své potřeby, protože se nás nikdo nezeptal. 

Chce se ti teď spát? 

Máš hlad? 

Dáš si tohle? 

Líbí se ti to? 

Tohle ne? 

Prostě jsme plnili vůli dospělých, jako děti, jak se jim to hodilo. 

Až jsme zapomněli na sebe.

Je čas si vzpomenout.

To zranění, které jsme cítili, jsme si způsobovali sami, protože jsme se necítili a zapomněli jsme, že jsme tady pro sebe.

Tělo je jako dítě, které nemluví slovy, ale city a emocemi. Naše vědomí, Já mu potřebuje naslouchat a poznat ho, pečovat o něj.

Jako matka o své dítě.

Uvidět se v něm. 

A tohle od nás potřebují načíst naše děti, aby se to naučily. 

Že jsem sama pro sebe důležitá.

Že o sobě vím. 

Vím kam a ke komu patřím.

Kdo jsem. 

Nemusím se už hledat v druhých.

Jsem celá.

Mirka Zagozdová