Životní prostředí a tělo 

Za posledních sto let se velmi proměnil život na Zemi. Velmi se proměnila příroda.

Vztah lidí k ní.

Klima, ekosystémy, styl života.

Přestali jsme žít s přírodou.

S jejími cykly.

Přestali jsme se k ní vztahovat a uvědomovat si souvislosti.

Nedokážeme si uvědomit, že naše nejbližší životní prostředí je naše tělo.

Že naše tělo je úzce spjato s přírodou a že to,

v jakém je stavu má hluboký vliv na naše těla.

Na to, jak se cítí.

Všechno živé mezi sebou neustále komunikuje.

Všechno je vzájemně propojeno a vnímá se vzájemně.

My si zatím nechceme jako lidstvo uvědomit, jak moc velký vliv to na nás má.

Že všechny ty psychické potíže, deprese, úzkosti, nemoci, alergie i rakoviny můžou vycházet i z celku.

Existují studie, kdy vyhoření lesa mělo vliv na nárůst srdečních chorob lidí žijících v té oblasti.

Naše těla cítí, co se děje kolem nás a na planetě, i když si to myslí ještě nedokážeme přiznat.

Snažíme se najít léky, operovat orgány, dělat vědecké výzkumy, co s tím...

Uzdravit se navzdory tomu, jak se cítíme a jak žijeme, jak je na tom příroda.

Ale jako bychom se nedokázali podívat se z nadhledu a uvidět tu jednoduchou pravdu.

Naše těla byla stvořena přírodou tak jako vše tady. Naše těla ví, že ubývá lesů, hmyzu, divoké přírody. Naše těla to cítí.

A cítí se ohrožena.

Skrze přírodu jsme všichni se vším v neustálé interakci. Prostě to vnímáme.

Jen jsme tak ponoření v příbězích a vysvětlení o tom, co se děje, že děláme, že styl našeho života nemá vliv na naše prostředí.

Tělo i přírodu.

Na naše životy.

Žijeme v hlavách ty všechny představy a přesvědčení o vztazích, Bohu, životě, vědě, vesmíru, dimenzích, všechny ty slova, která vyšly z myšlenek oddělených od těla, aby ta jednoduchá pravda nebyla vidět ani slyšet.

Zabýváme se tolika zbytečnostmi, médii, věcmi, prací, slovy, vysvětleními a výklady, že nemáme čas si to uvědomit.

Z naší sobeckosti ani nechceme.

Zastavit se.

Zpomalit.

Zamyslet se..

Jak se cítíme, jaké jsou naše skutečné potřeby.

Jak vnímáme sami sebe.

Jaký vztah máme ke svému tělu.

K přírodě.

Utíkáme před vědomím sebe sama a strkáme hlavu do písku, abychom se nemuseli stydět.

Podívat se sami sobě do očí.

Přiznat si náš vliv na náš život a život přírody.

Přijmout zodpovědnost.

Nejde o to, sypat si popel na hlavu, ale uvědomit si tu pravdu, že naše tělo je živá cítící bytost, která má své potřeby.

Navázat s ním, se sebou a přírodou vztah.

Pečovat a postarat se o sebe i o ní.

Protože my víme jak.

My moc dobře víme, co je potřeba.

Jen si to potřebujeme dovolit.

Uvidět to.

A to jde zevnitř ven. Každý potřebuje poznat sám sebe, své tělo, to, kdo doopravdy je pod tou iluzi o sobě.

A potom z tohoto místa, kdy si uvědomíme, že tělo není věc, ale živý tvor přijde i cítění přírody.

Můžeme si uvědomit, že to všechno, co dnes máme je jen slabá náhražka toho niterného vztahu, který jsme ztratili.

Vztahu, který přináší zdraví, pocit bezpečí, naplnění, důvěru, důstojnost.

Vědomí, že naše tělo, příroda, Země je náš jediný domov.

Že bez vztahu není péče, ale jen využívání a zneužívání, bezohledné drancování.

Nemusíme zkoumat minulost, protože tu cítí naše tělo. Všechny ty zkušenosti předků a všeho živého na Zemi jsou celou dobu naší součásti.

Když sejdeme z hlavy do těla, tak my víme, jak se nechat žít. Jak ustoupit a nechat přírodu, aby se obnovila.

Nadechla bez našeho útlaku.

A my s ní.

Budoucnost je v našich rukou.

Presuňme svou pozornost z venku, ze světa, médií, virtuálního světa mysli a příběhů do skutečného života.

Udělejme to pro sebe, pro své zdraví, své tělo, přírodu, Zemi.

Pro naše děti a budoucí generace.

Na každém z nás záleží.

Na čem nám záleží.

Čemu se věnujeme.

Máme moc vzít si svou pozornost zpátky a vrátit se k sobě.

Spočinout doma, ve svém těle.

Vědomí člověka samo o sobě nic nezachrání, ale umožňuje vztah.

A vztah vytváří možnost reagovat zevnitř.

Nechat se vést.

Být v tom spolu.

Dotýkat se.

Vědět, že se mě to týká.

Když cítíš své tělo, můžeš si vybrat, co uděláš.

Když cítíš les, řeku nebo zvíře jako součást svého světa, můžeš si také vybrat, jak se k nim zachováš.

Bez tohoto vnímání často zbývá jen automatismus.

Když se člověk naučí znovu cítit sebe, naučí se znovu cítit svět.

Největší ekologickou krizí není úbytek lesů nebo zvířat, ale ztráta schopnosti člověka je vnímat.

Cítit SE

Mirka Zagozdová