Citová vazba

První citová vazba není k druhému člověku je k vlastnímu tělu.

Celý život jsem věřila, že citová vazba vzniká mezi člověkem a druhým člověkem. Že se potřebujeme o někoho opřít, k někomu patřit, z někoho vycházet.

K někomu se vztahovat, abychom se poznali.

Svým osobním výzkumem života jsem ovšem přišla k něčemu jinému.

Tou nejdůležitější citovou vazbou je vztah k vlastnímu tělu, jako k živé, cítící bytosti.

Když jsem toto spojení neměla, chodila jsem světem a hledala, o koho nebo o co se opřít.

Vztahovala jsem se k lidem, místům, věcem i jejich názorům. Lpěla jsem na nich.

Hledala jsem pevný bod mimo sebe, protože jsem nevěděla, že může existovat uvnitř mě.

Že jim je moje tělo.

Emoce mě spojovaly s druhými, ale ne se mnou samotnou. Když mi vedle někoho nebylo dobře, nevnímala jsem tento pocit jako informaci pro sebe.

Čekala jsem, že si druhý všimne mé bolesti, pochopí ji a něco změní. Doufala jsem, že on mě zachrání. Že on něco změní.

Jenže moje tělo už dávno vědělo, co prožívám.

Neuměla jsem jeho řeč slyšet. Nerozuměla jsem mu. Nevěděla jsem, že mluví ke mě.

Místo abych své emoce spojila se svým tělem, spojovala jsem je s člověkem, který je vyvolával.

Tím vznikala závislost.

Místo abych si položila otázku, co teď potřebuji já?, přemýšlela jsem o tom, co musím udělat, aby se změnil on.

A tak jsem zůstávala v situacích, které mi ubližovaly. Vysvětlovala jsem si jejich chování, omlouvala je a vytvářela příběhy, které mi pomáhaly vydržet.

Nebyla jsem slabá nebo nerozumná, ale neměla jsem se o co opřít.

Neměla oporu sama v sobě.

Během let mého života se to ve mě poskládalo.

Emoce neprožívám proto, aby mě připoutaly k druhým.

Jsou zprávou mého těla.

Ukazují mi, jak se mi opravdu daří, co je pro mě bezpečné a co už ne.

Když se spojím se svým tělem, emoce se stanou kompasem.

Pak už nemusím čekat, až mě někdo zachrání.

Mohu si pomoci sama.

Tělo mi pomůže.

Ono ví.

Vidí a vnímá celek, protože je součástí přírody.

Najednou se všechno zjednoduší.

Když je mi vedle někoho dobře, mohu ve vztahu zůstávat. Když cítím opak a situace se opakuje, nemusím hledat složitá vysvětlení, ptát se proč.

Stačí důvěřovat tomu, co prožívám, a jednat ve svůj prospěch.

Ve svém zájmu.

Teprve tehdy se spojí cit a rozum.

Pravá a levá hemisféra.

Mužská a ženská část mě.

Rozum už neslouží k tomu, aby omlouval chování druhých nebo udržoval vztahy za každou cenu.

Pomáhá chránit život, který cítím ve svém těle. Tělo chrání samo sebe.

Díky tomu jasněji poznávám, co je moje ano a co moje ne.

Kde jsou moje hranice.

Kdo jsem já a kdo jsou druzí.

V tom vidím skutečnou svobodu.

Ne svobodu být bez lidí.

Ale svobodu nebýt na nich závislá.

Mám vztah sama k sobě.

O tento vztah se mohu opřít.

Nemusím trpět proto, že čekám pomoc zvenčí.

Nemusím si nechávat ubližovat.

Nemusím zůstávat tam, kde ztrácím sebe.

A právě odsud mohou vznikat skutečně svobodné vztahy.

Nepotřebuji druhého, abych byla celá. Aby mi dělal zrcadlo. Abych se měla je komu vztahovat.

Mým zrcadlem, zviditelnění a ztělesnění toho, co prožívám je moje tělo.

Já už jsem celá.

Cítím SE zevnitř.

Vím o sobě.

Jsem vidět.

Kdybychom si jako lidé uvědomili, že naším jediným domovem je naše vlastní tělo a že první citová vazba vzniká právě k němu, proměnilo by to nejen naše partnerské vztahy, ale i způsob, jakým vychováváme děti, pečujeme o sebe, rozhodujeme se i žijeme.

A také jak se vztahujeme k přírodě.

Jak o ni pečujeme. O další živé tvory.

Pochopili bychom, že každý má své místo pro život.

A že Země patří nám všem.

Celý život hledáme toho pravého člověka, ale tím bližním je naše tělo.

A teprve z tohoto místa můžeme skutečně potkat druhého člověka.

Teprve když si dovolíme myslet každý z nás nás sám na svoje dobro, přestaneme jako lidstvo tolerovat zlo.

Mirka Zagozdová