Buďme jako děti

Znamená to být si vědomá sama sebe. 

Vědět, jak se cítím. 

Přirozeně se sebou soucítit.

Když se dítě bouchne, pláče. Když se zraní, hledá útěchu. Je mu přirozené reagovat na to, co cítí. Není lhostejné ke svému tělu. 

Věnuje mu pozornost, čas a péči.

Sobě.

Dospělí se o tělo často starají také, ale spíše jako o věc. Snaží se opravit jednotlivé části, orgány nebo symptomy, ale ztratili kontakt s tím, že tělo je živé. 

Že cítí. 

Že prožívá. 

Že jsem to já.

Být jako dítě možná znamená znovu objevit svou důstojnost v lidském těle. 

Cítit, milovat, pečovat o své potřeby, vnitřní i vnější. 

Nejednat podle představ o tom, co by mělo nebo nemělo být, ale vycházet z toho, co skutečně cítím. 

Z potřeb svého těla. 

Je v tom úcta, soucit, láska a respekt k tomu, jak se mám.

Jako dítě přirozeně vím, že tělo je živé. Že cítí a prožívá. Že jsem to já. Jsem živá bytost, která cítí a prožívá život skrze své tělo. 

Cítí přirozeně i se zvířaty. 

Postupně na to ale zapomínáme. Zůstáváme v hlavě a stáváme se lhostejnými k tomu, co cítíme. Oddělíme se od sebe a začneme své tělo používat jako nástroj nebo věc. 

Přestaneme vnímat jeho život.

Vrátit tělu důstojnost znamená obnovit citovou vazbu k němu. Znovu reagovat na jeho pocity a potřeby. Obnovit svou lidskost. A když začneme cítit sami za sebe, přirozeně poznáme, že i všechno ostatní živé cítí. 

Pak už není třeba druhé trápit nebo ovládat. Jednáme s ohledem na život, který je v nás i kolem nás. Ne proto, že bychom se měli obětovat, ale protože si uvědomujeme, že jsme součástí přírody.

Být si vědomá neznamená vědět všechno o světě nebo o druhých lidech. Neznamená to mít zvláštní znalosti nebo přesvědčení. 

Být si vědomá znamená být si vědomá svého těla. Vědět, jak se mám. 

Jak se cítím. 

Co prožívám.

Já.

Jednat vědomě znamená jednat s ohledem na to, že tělo je živá, cítící bytost. 

Znamená to být k sobě laskavá, soucitná, respektovat se a chránit se.

Znamená to být v tom spolu se svým tělem.

Jsme v tom spolu a zároveň všichni na Zemi.

Je v tom měkkost, jemnost, láska, soucit, opora a něha. Zůstávat si vědoma sama sebe. Neodcházet od sebe. Držet svou pozornost u sebe a vycházet z toho, jak to mám já.

Děti se nestydí za to, jak vypadají. Nestydí se za to, že cítí. Nestydí se za to, že stojí samy za sebou.

To se teprve naučí.

Naučí se stydět za své city. 

Za svou citlivost. 

Za to, že myslí na sebe. 

Za to, že se mají rády. 

Za to, že mají vlastní potřeby.

Za to, že si dovolují cítit radost a potěšení z toho, kým jsou.

Společnost je často vede k tomu, aby své pocity skrývaly. Aby byly silné, výkonné a přizpůsobené. Jenže člověk není stroj. 

Je živá, cítící bytost.

A právě v tom je síla zranitelnosti. 

Dovolit si ukázat své city. 

Ukázat, že jsem živá. 

Že cítím.

Možná je v tom ale i strach. Strach, že když si dovolím přiznat, že jsem živá a cítící bytost, budu muset uvidět, jak dlouho jsem sama sebe opouštěla. 

Jak dlouho jsem šla proti sobě.

Já sama.

Ne oni. 

Jenže je tu i důležitá skutečnost.

Dělo se to nevědomě.

Možná proto nemusím hledat viníka ani se za něco trestat.

Dělo se to nevědomě. Jako dítě jsem neměla jinou možnost. Přizpůsobila jsem se tomu, co bylo potřeba k přežití. 

Zapomněla jsem na sebe ne proto, že bych byla špatná nebo slabá, ale proto, že jsem tehdy neuměla jinak.

A tak dnes možná nejde o to stát se někým jiným nebo získat něco nového. 

Možná jde o vzpomínání. 

O návrat k něčemu, co tu bylo od začátku. 

Celou tu dobu. 

K sobě.

K živé bytosti, kterou jsem vždycky byla.

K tělu, které celou dobu cítilo, prožívalo a neslo můj život.

Být vědomá neznamená vědět víc, než druzí, ale zůstat se sebou. 

Vědět, jak se mám. 

Cítit, co cítím. 

A reagovat na to s láskou, soucitem a respektem.

V tom je vlastně velká jednoduchost. 

Dítě nemusí vědět nic o psychologii, spiritualitě ani vědomí. Nemusí rozšiřovat svou pozornost ven, do světa a na druhé. 

Jen se obrátit do sebe. 

Zpátky k sobě. 

Prostě pláče, když ho něco bolí, zlobí se, když někdo překračuje jeho hranice a směje se, když má radost, a hledá blízkost, když ji potřebuje. 

Neodděluje se od svého prožívání.

Je schopné zůstat se sebou.

Být přítomné v těle.

Sebe vědomé.

Samo sebou. 

Žít svůj vlastní život.

Mít všechen čas světa pro sebe.

A užít si to.

Mirka Zagozdová