Vyslechnout mysl

Mnoho dospělých lidí říká, že neumí vypnout hlavu. Pořád přemýšlí, co udělali špatně. 

Jsou pořád ve stresu. 

I když je kolem klid, nedokážou být v klidu.

Uvolnit se.

Často se to vysvětluje stresem, rychlou dobou, přehlcením informacemi...

Ale pro naše tělo to má mnohem hlubší důvod.

Mysl je příliš aktivní, protože musí. Vznikla jako dohled, kontrola, prevence chyby.

Ne jako prostor přemýšlení, ale jako ochrana před ohrožením v dětství, kde láska byla podmíněná. 

Chyby byly trestané kritikou. 

Přijetí záviselo na výkonu. 

Citlivost nebyla vítaná.

Dítě se naučilo, že se musí hlídat. 

Oddělilo se od svého těla a začalo se na sebe dívat z venku. 

Přestalo se cítit zevnitř. 

Ztratilo vědomí sebe sama, uvědomovalo si druhé a přijalo jejich pohled na sebe za vlastní. 

A tahle funkce mysli nezmizela s věkem.

Sílila dalšími a dalšími požadavky světa. 

To, co bylo kdysi hlasem zvenčí, se stalo hlasem uvnitř. 

Vnitřní matkou. 

Vědomím, které drží nad sebou bič. 

Místo zájmu a naslouchání, jak se cítím a co já potřebuji vyvstávají pořád otázky.

Co jsem zase udělala špatně?

Měla bych víc.

To nestačí.

Pozor, tohle je nebezpečné.

Tohle vědomí sebe sama není laskavé. 

Není v přítomnosti sebe - vědomí těla. 

Necítí se milované. 

Nereaguje pocitově na sebe, na své tělo. 

Neví tu pro své dobro. 

Nemůže se následovat. 

Bojí se samo sebe. 

Jako by tělo bylo vnímáno jako slabé, pocity a emoce obtěžující a člověk celkově odmítal sám sebe. 

Mysl neustále běží v minulosti nebo budoucnosti, protože si nedovolila spojit se s tělem a prožít se tak, jak potřebovala v přítomnosti. 

Nemohla se postavit za sebe.

Proto není možné vypnout hlavu. 

Mysl není v klidu, je ve službě přežití. 

Když je vnitřní svět plný tlaku a nuceni k výkonu, tělo už není bezpečné místo, kde můžu spočinout v klidu a být sama sebou. 

Neznám spočinutí v přijetí sebe sama.

V objetí svého těla.

Klid je vnímán jako hrozba, zastavení vyvolává úzkost a ticho je prázdné. 

Proto lidé nedokážou jen tak být. 

Potřebují hluk, výkon, rozptýlení, kdy vzdorují sami sobě nebo naopak zamrznou a vyčerpají se.

Potom si už nechtějí ani nic uvědomovat a stagnují.

Řešením není umlčet nebo ignorovat mysl.

Ani se přinutit myslet pozitivně. 

Nejde se překonat disciplínou. 

To je jen další násilí vůči sobě. 

Léčení začíná tam, kde vnitřní tlak poleví.

Vědomí přestane hlídat a tělo dostane svolení být, jaké je.

To, co jsme neprožili se opakuje jako myšlenka vytočená ven. 

Myšlenka, která potřebuje být vyslyšena tím, že si přiznám k sobě - že to JÁ to tak cítím a dovolím si ji prožít. 

Když se s ní spojím. 

Teprve tím se uvolní. 

Změnou vztahu k sobě. 

Tím, že si člověk uvědomí, že jeho tělo mu nepatří. Že to není věc, která je v jeho moci. 

Když přestane své tělo ovládat, manipulovat, používat pro své chtění. 

Pro druhé.

Když si uvědomí, že tělo je citlivá a živá bytost, která má své vlastní city a potřeby. 

Když mu začne naslouchat a nechá ho konečně se vyjadřovat. 

Nestane se to přes noc. 

Ale krok za krokem. 

Postupným budováním vztahu. 

Tak, jako každý zlomený a zrazený člověk ve vztahu, nebo zvíře, potřebuje i tělo čas a prostor, zájem, pozornost, aby znovu získalo důvěru a otevřelo se tomu vztahu. 

Mysl, která nejde vypnout, není porouchaná.

Jen se nikdy nesměla zastavit a být se sebou. Patřit ke svému tělu. 

A když se tělo setká s laskavostí, přijetím, zájmem, když je konečně vyslyšené, mysl postupně utichá. 

Stane se znovu jeho vědomím.

Vědomím, duší těla.

A člověk konečně ucítí, vnímá, že nikdy nebyl myšlenkou, duchem, ale že existuje v živém, cítícím těle. 

Mirka Zagozdová