Vezmi mě domů

Loni na podzim jsem na procházce v lese vnímala, že mi Eliška říká, že odejde. Že se její život chýlí ke konci. Hodně jsme plakala. 

Říkala jsem jí, že nechci, aby se trápila a že ji nechci nechat uspat. Aby zemřela sama a v klidu, doma. 

Čas běžel a v listopadu ji začal růst nádor z mléčné žlázy. Já jsem cítila, že s tím nemám nic dělat. Že to mám nechat být. Že se něco stane a tak jako tak, zemře. Byla jsem v klidu. 

Rozum se snažil to vysvětlit, proč to nechávám, ale já jsem prostě nevěděla, co se vlastně stane dál. Jak se to vyřeší. 

Eliška byla veselá, užívala si život, i když jsem chvílemi cítila, že se loučí. 

Nádor rostl... A před měsícem z něj začalo kapat. A já dávala Elišce homeopatika a zůstala jsem s důvěrou. A před 14 dny si ho začala okusovat. 

A já jsem znejistěla. Jako by z té vnitřní důvěry, že to cítím správně, jsem se na tu situaci podívala z venku a zpanikařila jsem. Že ji týrám a trápím. Že ji nemůžu takhle nechat umřít a nic neudělat. Obrátila jsem se proti sobě. I proti ní. 

Vyvolalo to ve mě spoustu pocitů a emocí. Obrovskou vlnu. Vytáhlo to skryté, potlačené emoce z dětství a zároveň to byla reakce v té chvíli na tu situaci. A taky na to, že jsem opustila vědomím sama sebe. 

Ta doba od operace do její smrti byla trápení. 

Její i moje. Po operaci zvracela, nebylo jí dobře. Naříkala a odvezli jsme ji znovu na veterinu. 

Nechali si ji tam. Druhý den jsem cítila, že potřebuji, aby šla domů. A nechala jsem se přesvědčil, že ještě je šance. Možná jsem sama chtěla věřit. 

A ona druhý den sama "nečekaně" zemřela. Byl to šok a zároveň jsem to věděla, že to přijde. Jen jsem doufala, že se to stane doma. 

Já jsem šla proti sobě, proti svým pocitům, které mi říkaly, že má jít domů. Snažila jsem se věřit druhým.

Její tělo mi potom dovezli domů a já jsem s ní celé odpoledne ležela a loučila se. 

Bez toho setkání by ve mě zůstala prázdná díra.

U jejího těla, plná bolesti jsem se objala s přítelem s cítila jsem, že to je i naše. Že se tím loučíme a smiřujeme i my dva, přijímáme i ten náš konec. 

Zpětně se to ve mě začalo všechno skládat. Jako by ve víru těch emocí jsem nedokázala nahlédnout na to celé. Až když to všechno dosedlo.

Jsem doma už skoro 6 týdnů s našíiplým obratlem. Ve fázi rozchodu s partnerem a odchodu od něj jsem zůstala ležet. Bezmocná 

Jako by Eliška kopírovala svým procesem to, co se dělo ve mě. Jako by ve mě všemi těmi situacemi vyvolávala spoustu emocí, dětských i nynějších. Jako by tím probíhalo synchronně hluboké léčení. Opouštění. 

A dnes vím, že ona nechtěla operaci. Já jsem cítila její rozhodnutí, s tím nádorem nic nedělat. A ač jsem tomu nerozuměla, věděla jsem to, že to je správně. 

Kdybych neuhla, ona by do pár hodin v klidu a pokoji vykrvácela. Zemřela by přirozenou smrtí, obklopena námi. Tak, jak si to přála. 

Jenže já jsem si tohle nedokázala představit. Co se stane . Nedokázala jsem to dovolit v té důvěře její volby. I proto, že ve společnosti jsou zavedené pravidla, které volí záchranu života za každou cenu.

Také jsem cítila za ní zodpovědnost. Já jsem myslela, že to je na mě, s ní něco udělat a rozhodnout, co bude dál. 

Já jsem si neuvědomila, že ona, ač patří ke mě, je samostatná, svobodná bytost. Že ona rozhoduje o sobě. Že má právo převzít zodpovědnost za sebe. Že to je její život a její tělo, její smrt. Že mi nepatří. 

Zároveň cítím, že to přijala tak, jak to nakonec bylo. Z velké lásky ke mě. 

A já díky tomu prožila tolik věcí a pochopila. 

A zároveň bych se možná nemusela trápit, ani ona, kdybych to její volání poslechla. 

Možná všechny ty pocity a emoce vyvstaly právě proto, že jsem se začala soudit a odešla od sebe.

Když něco hluboce cítíme, víme, že to tak je. A zároveň to je to, co se má dít pro všechny zúčastněné. Je to vnitřní vedení samotné přírody, která ví proč.

Eliška mi dala obrovskou lekci, abych věřila tomu, co cítím a neuhnula. I když to vypadá z venku šíleně. I když nevím, co bude dál. Abych zůstala v důvěře. A v klidu. V tom nevím, neznámém.

Možná je čas si uvědomit, že všechna řešení, které jsme se naučili a stále je opakujeme, nejsou ta nejlepší. Že se možná jen snažíme držet vnějších jistot, lidského systému. Ale že pod tím je hlubší řád, samotné přírody, která to řídí. 

Že naše těla, stejně jako zvířata vědí, co a jak chtějí. A my, místo toho, abychom jim naslouchali a nechali se vést svými pocity... Tak se obracíme ven a hledáme řešení a pomoc venku. Vzdali jsme se zodpovědnosti za sebe. Jako bychom byli stále malé děti. 

Ve skutečnosti ale potřebujeme zachránit každý sám sebe . Dospět. Postavit se na vlastní nohy. 

A skutečná záchrana znamená nechat odejít všechno, co si myslíme, že víme. Přestat se držet a lpět. A pustit se a nechat se vést.

Naše těla nám nepatří. Nejsou to věci, které vlastníme. Možná právě to nejtěžší je - vrátit jim život, uvědomit si, že jsou cítící, vědomé bytosti. 

Převzít zodpovědnost za to, jak se cítíme a jak žijeme. 

Ustoupit svým naučeným ."já" a nechat se žít a následovat tělo. Začít se dívat srdcem, tím, co cítíme a ne tím, co je vidět venku. 

Šeptáním našeho těla.

Všichni jsme na cestě a když budeme pozorní k našemu životu uvnitř těla, uvidíme, zavnímáme to, co se děje pod povrchem. To, co nás všechny volá domů.

Do našich životů, těl, zpátky k přírodě. 

Nejsme špatně a neděláme chyby. Jen žijeme naše lidské zkušenosti a poznáváme skrze ně sami sebe. 

Doprovázíme se vzájemně.

Děkuji, Eliško. Tolik darů jsi mi svou přítomností i odchodem dala. 

❤️

Mirka Zagozdová