Vědomí těla

Je to ta naše část, která si je vědoma - cítí - prožívá SEBE v těle.

Mužská část je naše tělo. 

Tedy žena se prožívá se svým tělem, principem muže. Ne s mužem venku.

A muž si potřebuje být v prvé řadě vědomý toho, co sám cítí a potřebuje.

Každý z nás je celistvý člověk, který si může a potřebuje sám naplnit své vlastní potřeby. Postarat se o sebe, aby se cítil dobře.

Postupem času, výchovou a vzděláváním jsme si přestali být ale vědomi sami sebe. Přestali jsme cítit a prožívat sami sebe.

Svou pozornost jsme obrátili ven, k druhým lidem a do světa a museli jsme si být vědomi druhých lidí. 

Prožívat je, být s nimi, učit se mimo osobní zkušenost - prožitek v těle. 

Opakovali jsme zkušenosti druhých lidí.

Jako bychom se sobě postupně ztráceli. 

To, kdo jsme my, jak jsme byli stvořeni.

Naše vlastní bytí.

Přestali jsme se identifikovat sami se sebou , se svým tělem, s naší jedinečnosti a místem, kam patříme.

Přestali jsme vycházet ze sebe, z toho já vím, kdo jsem já, jak já to cítím, vnímám a prožívám, co já potřebuji. 

Přestali jsme o sobě vědět.

Oddělili jsme sve vědomí od svého těla. Rozdvojil jsme svou osobnost. Naše vědění se oddělilo od cítění těla. Zapomněli jsme na sebe. Přestali jsme vědět, jak to JÁ mám a ztratili jsme se v druhých.

Přestali jsme si své prožívání spojovat se sebou, se svým tělem, že to JÁ to cítím. Začali jsme to připisovat druhým, že to oni to tak mají k nám. Začali jsme se jim přizpůsobovat.

Museli jsme se ovládnout, potlačit, kontrolovat, věnovat pozornost druhým, jejich požadavkům, učením.

Místo poznávání sebe sama, ve svém těle, jsme zůstali svou pozorností venku.

Opustili jsme své tělo, domov a šli jsme velmi brzy do světa. Byli jsme děti a museli jsme poslouchat druhé a většinou nikoho nezajímalo, jak to máme my. Naše potřeby. A my jsme se neodvážili je naplnit. Potřebovali jsme přežít. 

Zapomněli jsme na sebe a na to, jak to máme.

Naše vědomí se přestalo lokalizovatet v těle, přestali jsme se spojovat se svým tělem, být si ho, sami sebe vědomi. 

Jak SE cítím, co potřebuji JÁ. 

Přestali jsme patřit k sobě. Patřit sobě.

Jako bychom bez vědomí, cítění a prožíváni sebe sama ztratili hranice a přebíhali jsme vědomím, pozorností venku a hledali se v druhých. 

Snažili jsme se poznat v jejich zrcadlech. Ztotožnili jsme se s jejich reakcemi na nás, že já jsem důvodem, proč se oni tak chovají a musím se změnit, přizpůsobit. 

Snažili jsme se JE pochopit je a poznat je. Reagovat na ně.

Bez domova ve vlastním těle, bez toho zázemí a ochrany jsme nevěděli, kdo jsme a co nám patří. Kam patříme a ke komu se vztahujeme.

Zahltili jsme se prožíváním příběhů druhých, světa, ale nevěděli jsme o sobě. 

Snažili jsme se vypadat tak, aby druzí byli s námi spokojení.

Snažili jsme se být duchovní ve smyslu vědět o druhých a světě všechno, naučit se to, vyčíst to, slyšet to z venku. Věřit tomu a řídit se tím. 

Stali jsme se součástí systému vytvořeným lidmi. 

Zahlceni světem, lidmi, odpojení od svých těl a nevědomí si sami sebe. 

Ve stresu, nemocní, žijící vnějškem jsme popřeli život v sobě a své spojení s přírodou. 

Povýšili jsme se nad ní. Mysleli jsme si, že Já vím lépe než příroda, než moje tělo, co mám cítit a prožívat, chtít, jak se chovat a kam jít.

Žena, vědomí přestala pečovat o sebe. O své vlastní tělo, o svého vnitřního muže, o přírodu.

Ztratila se v emocích, protože si nedokázala uvědomit, že to ona je cítí. Její tělo, ten muž, kterého hledala venku. Mimo sebe.

A všechny své vztahové vlastnosti - pečovat, cítit, vnímat, poznat, vědět, vyživit, chápat, použila na muže, kterého si našla venku a divila se, jak to, že on na to nereaguje, proč se nemění. Proč ji neslyší.

Začala si myslet, že je s ní něco špatně. Že to neumí. Zpochybnila sama sebe.

Podřídila se muži, protože to tak cítila, vnitřně k tomu byla vedena. 

Nechala se jím vést. Žila s ním a pro něj. 

Nedokázala si uvědomit, že ten vztah, muž, o kterého má pečovat, kterému se má oddat a vyživovat ho svou pozorností je JEJÍ tělo. Že vůči němu se má primárně vztahovat, ne vůči muži venku.

Vlastní tělo, které toužilo celou dobu po její pozornosti, chřadlo a vadlo. Potřebovalo její péči a pozornost a celou dobu bylo na druhé koleji, ignorované a přehlížené. 

Nedokázala si uvědomit, že se TAK citi protože to prožívá její tělo vůči ní. 

A místo toho, aby se obrátila k sobě a věnovala se svému tělu, se víc a víc snažila u muže venku a druhých lidí. Zachránit je. Být lepší. Výkonnější.

Čekala, že se bude cítit jinak, když druhé uspokojí. Nedokázala si uvědomit, že to ona se potřebuje postarat o sebe sama. 

Cítit se sebou. 

Že nikdo jiný tady není pro ni, kdo by ji viděl.

Že každý jsme tady v první řadě sám pro sebe. 

Hledala oporu pro své prožívání v muži. Jeho náruč, spojovala si své prožívání s ním.

Chtěla, aby on ji viděl, cítil, upokojil, vyslechl. 

Aby ji dal pevnou půdu pod nohama. 

Aby ji byl uzemněním a kotvou.

Aby ji dal hranice a ochránil ji.

Ale tohle všechno pro ni mělo její tělo. Tu náruč, pevnou půdu pod nohama, stabilitu. Ona sama sebe ale neviděla. Hledala partnera mimo sebe.

Zároveň tím, že nevnímala své tělo, svého muže, byla duchovně povýšená nad něj. 

Jak uvnitř tak venku. 

Žila tak, jako by ho nepotřebovala. Jako by na něm nezáleželo, jako by to všechno zvládla bez něj. Bez těla i muže. 

Chovala se k němu jako matka, komandovala ho, snažila se ho vést a myslela si, že je neschopný. 

Všechno to, co cítila vůči svému tělu, tu hořkost, povýšenost otočila na svého muže. Nedokázala si to vztáhnout na sebe. 

Nebo se cítila zmatená a ztracená a potřebovala HO, aby se o ní postaral, aby ji chránil a zabezpečil. Byla na něm závislá, protože si nedokázala uvědomit, že má své vlastní tělo, svého muže.

Jako by se ženy a muži, kteří mají převahu vědomí nad tělem, potřebovali zastavit a přestat se hledat venku. V druhých, partnerech, systémech přesvědčení... a otočit se k sobě. 

A ti, kteří jsou v těle potřebovali SE cítit.

Brána k vědomí sebe sama a spojení je naše tělo. Vztah s ním, mezi Já a tělem, přírodou.  

Je potřeba se obrátit dovnitř a uvědomit si, jak se chovám já k sobě? Jaký mám vztah s tělem? Jak na něj reaguji, když cítím, prožívám? O čem přemýšlím? Uvědomit si, že to, co projektuji na druhé jsem já. Že to je moje. O mě. 

Ne o nich. Je to moje osobní zpověď. 

Když si to dokážu otočit, vztahovat se k sobě, uvědomit si, že tělo cítí a vyjadřuje se ve vztahu ke mě a já myslím na něj tím, co jsem kdy kde slyšela a uvěřila, že to je o něm, o mě...

Když si dám čas a prostor krok za krokem poznat a pochopit sebe, ten vztah mezi mnou a vědomím...

Postupně se to promění.

Jako by vědomí, pozornost byla matka, které se narodilo dítě, tělo a ona se o něj starala. Pečovala, poznávala ho, jeho chování, kdo je, poskytla mu hranice a bezpečný prostor, aby mohlo prožít všechno, vyjádřit všechno, co v něm zůstalo skryté. 

Navázala citovou vazbu se svým tělem. 

Tělo tak může vyrůst z dítěte, které nemá nad sebou moc v muže. Tělo, které je svou vlastní autoritou napojenou na přírodu. Mužem, který může konečně cítit a prožívat sám sebe. Mužem, který si je vědomý své ženy, vidí ji, slyší, podporuje.

Ženou, která se nebojí svých pocitů a emocí, prožívání sebe sama. Která chaos bez hranic těla proměnila ve vědomí sebe sama. Vnitřní klid a ticho ve spojení s tělem, přírodou. Která s citem pečuje o své tělo, muže.

Tohle je skutečné spříznění. Jsem tu pro mé tělo a moje tělo je tu pro mě. Patříme sobě.

Člověkem, který stojí na svých nohou. Je si vědomý sám sebe. Cítí svou pravdu. Ctí a respektuje sám sebe. Nebojí se za sebe postavit. Myslet na sebe. Být tu pro sebe. Vnímá oporu těla, sílu přírody, která VÍ a stojí za ním. 

Uvědomí si, že nikdy nebyl sám. 

Dospělým, který ví co ano a co ne. Který vidí za systém a nenechá se zotročit. Který si vzal moc nad svým životem zpátky. Který jedná v souladu se sebou a s přírodou. 

A z tohoto místa se utváří jeho život, jeho vztahy i práce. Stojí na svém místě, kam patří. Nechává se vést zevnitř, přírodou, v synchronicitě všech vztahů na Zemi. Každý sám za sebe a přitom spolu v tanci života. 

Člověk, který oživil svou lidskost a konečně ví, kam patří, kde je jeho místo. 

Vědomý si svého těla. 

Nikdy jsme v tom nebyli sami. 

Tělo nás vždycky neslo. 

Jdeme spolu.

Viděni, přijímáni a milováni.

 

Mirka Zagozdová