Tělo ví

Existuje vědění, které se nedá zapsat do knih. Ne proto, že by bylo tajné, ale protože je příliš blízké. 

Týká se těla – jeho ticha, jeho paměti, jeho nepohnutého bytí. Tělo není věc, kterou máme. Není nástrojem, skrze který žijeme. 

Je to místo, kde se život odehrává. Nejen viditelný, ale i ten, který se nedá pojmenovat.

Tělo je zároveň prostorem i svědkem. Nese stopy všeho, co jsme kdy cítili, i všeho, co jsme se rozhodli necítit.

Člověk může žít celé roky mimo něj. Myslet, tvořit, bojovat i milovat – a přitom zůstat odpojený. 

Tělo přitom trpělivě čeká. Nespěchá, nezlobí se, nevnucuje se. Jen nás nese. 

A v pravý okamžik se ozve – skrze bolest, únavu, nemoc... 

Jeho řeč je přesná, ale ne hlasitá. Není určena pro uši, ale pro vnímání. Tělo nemluví slovy. Mluví pravdou. Pocity a emocemi.

Když se k němu člověk začne vracet, nenajde teorii. Najde pocit. Zvláštní, nesamozřejmou blízkost. 

Poznání, že to, co se zdálo být jen tělem, je vlastně domovem. 

Že každá buňka nese inteligenci, která přesahuje mysl. 

Že dotek může být hlubší než myšlenka. 

Že v napětí je ukrytý příběh. 

A že každé uvolnění je rozhodnutí důvěřovat.

Cítění není jen emocí. Je to orientace. Jemná, citlivá, tichá schopnost být v pravdivém vztahu ke skutečnosti. 

Skrze tělo cítíme, co je živé a co ne. Co nás volá a co nás vysiluje. Tělo nerozlišuje správné a špatné. Nerozumí ideologiím ani konceptům. 

Ví jen, co je ano a co je ne. 

A právě tato jednoduchost je klíčem. 

Ne výklad přítomnosti, ale vnímání pravdy.

Tělo není překážkou duchovního života. Je jeho bránou. Není třeba se od něj odpoutávat, aby člověk nalezl světlo. Naopak. 

Láska hledá místo, kde může spočinout. 

A tělo, které se stalo pravdivým – nepřetvářeným, necenzurovaným, nepotlačeným – je právě tímto místem. 

V každém kroku, v každém nádechu, v každém mlčení se může projevit pravda, která není z tohoto světa, ale která v tomto světě chce být skrze nás viděna.

A tak se tělo nestává něčím, co máme napravit, uzdravit nebo zvládnout. Stává se naším partnerem. Učitelem. Zrcadlem. 

Tělo ukazuje, zda žijeme v souladu. 

Ne s představami, ale s tím, co je. 

A když člověk přestane bojovat s tím, co cítí a prožívá, začíná se rodit nový druh síly. 

Ne té, která si chce něco dokázat. 

Té, která ví. 

Té, která ho stvořila a tvoří. 

Přírody.

Tělo ví. 

A když mu člověk začne naslouchat, pozná, že vědění je mnohem tišší, než si kdy myslel. 

A mnohem blíž. 

Že jím je.

Že tělo je Bohem.

Mirka Zagozdová