Tělo v zajetí

Jak vznikají úzkost a psychické potíže u dětí, které pokračují potom do dospělosti?

Dítě je vědomé tělo které ví, co cítí a potřebuje. Potřebuje se prožívat s ohledem na sebe. 

Ve svém tempu, počkat na sebe a integrovat zkušenosti. Dozrávat pomalu, růst a poznávat sebe a svět, aby se v sobě ukotvilo. Aby vědělo, kdo je, jak to má...

Ale většinou je už od malička nucené k výkonu.

Ve škole, v rodině i ve společnosti se po dětech často chce, aby:

seděly, i když se potřebují hýbat

mluvily, když necítí bezpečí

mlčely, když by potřebovaly říct ne

zvládaly víc, než je jejich kapacita

neprožívaly své tělo, emoce

Zvenku to může vypadat jako výchova, disciplína nebo příprava na život. Učení se být sebou. Poznat svět.

Z pohledu dítěte, živého těla, tvora, se ale často děje něco jiného.

Existuje zásadní rozdíl mezi bytím v těle a donucením být v těle.

Aby děti mohly prožívat a poznávat sami sebe, aby si vybudovaly sebejistotu a sebevědomí, potřebují na to čas a bezpečný prostor.

Aby si ukotvily v těle životní pocit: „Mohu tu být, tak jak jsem. Jsem v pořádku. Vím, co cítím a potřebuji. Vím , kdo jsem já. Můžu následovat sebe."

Zajetí je oproti tomu rychlé. Pod tlakem, bez volby, s pocitem „musím“. Rodiče, škola, potom práce... Dítě musí následovat vnější autoritu, ne samo sebe. Jeho tělo cítí: „Nemůžu odejít. Jsem v pasti. Nezvládám život."

A právě tady často začíná úzkost a stres. Deprese.

Jako by se hlava oddělila od těla.

Pozornost je vytržena ven a tělo dál cítí samo sebe. Nedokáže si ale uvědomit, co cítí a potřebuje, protože se pořád dívá na druhé a je následuje.

Vzniká vnitřní konflikt mezi tím, co tělo cítí a prožívá a tím, co vidí a musí.

Byly překročeny hranice jeho těla s ono se opustilo svým vědomím. Naučilo se opustit sebe a být s druhými.

Úzkost není porucha.

Často je to signál těla, které ztratilo možnost volby, hranic a vlastního tempa.

Dítě pak může být neklidné nebo naopak ztuhlé, odpojovat se, „neposlouchat“, může ho bolet břicho či hlava nebo prožívat strach bez zjevné příčiny. 

Somatizuje to, kde se nemohlo vyjádřit a zůstat se sebou a volá po pomoci, pozornosti, péči.

Nejsou to projevy zlobení.

Jsou to projevy těla v ohrožení.

Těla, které se ocitlo bez vědomé pozornosti a nemůže si pomoci. Nedokáže se pohnout tak, jak potřebuje. Snaží se přežít. Poslouchat.

Ochránit se tím, že se vzdá samo sebe. Přestane cítit se sebou. Naladí se na druhé.

Pokud je dítě dlouhodobě tlačeno proti svému tempu, potřebám a svému NE, učí se že

„Moje tělo mi nepatří.“

Je k dispozici druhým. Plní jejich očekávání. Vzdá se své autority. Bojí se být samo sebou. Snaží se nebýt vidět. Zapadnout. Poslouchat.

Zapomene na sebe a tělo používá jako věc. Jeho city a emoce si přestane spojovat se sebou, s tělem a začne se prožívat skrze druhé.

Přestane plakat nad sebou. Malé děti to umí, než je jim to zakázáno. Potom si už dovoluje plakat jen nad druhými nebo událostmi. Protože se stydí za svůj pláč. Pláč, ve kterém cítíme sami se sebou. Zůstane v tichém zármutku. 

Zůstane v hlavě a neví, že patří ke svému tělu a snaží se navázat na druhé, protože je potřebuje, aby vědělo kdo je, co má nebo nemá. Aby se pohlo. Jen reaguje na okolí, ale nevychází že sebe.

Jeho tělo se cítí opuštěné, osamělé. Není tu nikdo, kdo by se ním byl. Kdo by si ho byl vědomý. 

Když je dítě nebo i dospělý sám, ztrácí se. Neví o sobě. Neumí žít sám se sebou. Ve svém těle. Neumí se o něj, o sebe postarat. Bojí se cítit se.

A z toho vyrůstá úzkost, deprese, poruchy chování i psychosomatické potíže.

Dítě ztratilo bezpečný vztah ke svému tělu. Citovou vazbu. Nemůže na něj, na sebe pocitově reagovat. Opřít se o něj. Prožívat se spolu s nim. Být v tom spolu. 

Bylo nuceno se popřít.

Děti nepotřebují víc kontroly. Nemusí se učit, jaké mají být. Oni už jsou samy sebou. 

Ve svém těle tak, jak byly stvořeny.

Potřebují víc prostoru a svolení dospělých být sami sebou. Pochopení pro jejich individualitu.

Jenže většina dospělých žije v oddělení od sebe sama, bez vědomí svého těla a hranic. A tento prostor jim nedokáže poskytnout, protože sami ho neměli a nepoznali sami sebe. 

Potřebujeme napřed poznat a pochopit sami sebe. Přestat opakovat pořád dokola minulost, zkušenosti druhých. 

Postavit se na vlastní nohy. 

Tělo se neuzdravuje silou. Léky. 

Uzdravuje se tam, kde je respekt, péče, porozumění. Tam, kde ho dokážeme uznat jako citlivou a cítící bytost s ohledem na jeho potřeby. 

Kde se ním navážeme vztah. 

My nejsme majiteli našeho těla. Nepatří nám. Potřebujeme ho, sami sebe poznat. Naučit se cítit s ním, sami se sebou. Žít podle svých potřeb.

Snažili jsme se ho násilím, mocí, ovládáním kultivovat, místo abychom mu naslouchali a nechali se žít. 

S úctou a respektem k tomu, jak bylo stvořeno. K naší jedinečnosti.

Místo vztahu jsme ho zlomili a jen využili pro naše chtění.

Dítě, tělo, zvíře, přírodu.

Potřebujeme si každý z nás dát čas a prostor se poznat. Vrátit se na své místo.

Vrátit svou hlavu na svůj krk a spojit se s tělem. Myslet ze sebe. Za sebe. 

Spojit myšlení a cit ve vědění. 

Uvědomit si, kam a ke komu patřím.

Převzít zodpovědnost za to, jak se cítím, jak žiju. 

Obnovit spojení s tělem, přírodou. 

Znovu nabýt pocit klidu, důvěry a bezpečí.

Najít své místo ve spletitosti všeho života. 

Ve svém těle, mezi lidmi a v přírodě.

Na Zemi.

Objevit svou lidskost.

Korunovat se na člověka. 

Mirka Zagozdová