Tělo, matka a Země

Kdysi lidé začali přemýšlet nad počasím a začali se ho bát. Když přišla bouřka nebo sucho, měli pocit, že udělali něco špatně. Hledali chybu v sobě, snažili se usmířit bohy a napravit, co mohli.

Stejně jsme to dělali i my, jako děti. Když byla naše máma smutná, naštvaná nebo se něco dělo, měli jsme tendenci to vztahovat na sebe. Mysleli jsme si, že jsme to způsobili my. 

A stejně jako se lidé začali bát přírody, začali se i my bát jejích a potom svých emocí, svého těla, své síly. 

Místo abychom vnímali své pocity jako přirozenou součást života, začali jsme je potlačovat. 

A tím se od sebe vzdalovat.

Přitom příroda nikdy nebyla proti nám – jen neustále obnovuje rovnováhu. 

To, co vypadá jako katastrofa, je často jen přirozená reakce na změnu. 

A stejně tak i naše emoce nejsou problém. 

Jsou způsobem, jak se naše tělo vyrovnává s tím, co se děje uvnitř i kolem nás. Nemusíme hned hledat, co jsme udělali špatně. Stačí přijmout to, co cítíme. Přestat bojovat. Přestat se snažit být někým jiným, lepším. 

A prožít se.

Když zasáhneme do přírody – třeba vykácíme les – dřív nebo později se to projeví. Změní se klima, přijdou povodně, sucho, eroze. 

A úplně stejně to funguje v našem těle. Když potlačíme své emoce, svou životní sílu, začnou se objevovat výbuchy emocí nebo nemoci. 

Příroda i tělo neustále hledají rovnováhu. 

Otázka je, jestli jsme ochotni naslouchat.

Léčení – osobní i planetární – začíná ve chvíli, kdy přestaneme tělu i Zemi vnucovat svou vůli. Když místo toho začneme vnímat, co skutečně potřebují. 

Ne co si přejeme my, ale co si přeje život v nás. 

V našem těle.

Tehdy se můžeme stát sami sobě laskavou, pečující matkou. 

Dovolíme tělu být takové, jaké je. 

Dovolíme přírodě dýchat. 

A ony nás za to začnou nést. 

Uzdravovat. 

Vracet nás domů.

A právě tehdy – v tom hlubokém návratu k sobě – si možná vzpomeneme na něco, co jsme nikdy doopravdy nezapomněli: že skrze tělo jsme součástí přírody. 

Že nejsme oddělení, ale propojení se vším živým. S rytmem Země, s proudem řek, s dechem lesa. Se vším životem.

Skrze naše tělo, které je žité přírodou, která je větší než my.

A tehdy se přestaneme bát i smrti. Protože pochopíme, že nejsme na konci, ale uprostřed koloběhu. 

Že život se jen proměňuje, ale nikdy nekončí. 

Že jsme součástí něčeho většího – a v tom jsme v bezpečí.

V našem těle, nohama na Zemi.

🌱

Mirka Zagozdová