Tělo cítí

To, jak se tělo cítí, se vždycky promítá i do toho, jak vypadá.

Nevyspané, přehlížené, nevyživené, kontrolované, využívané tělo to prostě navenek ukáže - zazrcadlí, jako odraz vztahu, ve kterém s námi žije.

Často se snažíme se o tělo starat.

Řešíme, co jíme, kolik vážíme, jak vypadáme, co bychom měli zlepšit.

Ale něco podstatného přitom chybí.

Vztah.

Zájem o sebe zevnitř.

Jak se vlastně já cítím?

Co teď opravdu já potřebuji?

Bez těchto otázek se péče o tělo snadno změní ve výkon. 

V kontrolu. 

V povinnost.

V zátěž.

Jako bychom se starali o věc a ne o živého tvora, kterým je.

Tělo ale není objekt naše zájmu.

Není to stroj, který má fungovat.

Není problém, který je třeba opravit.

Tělo je živé. 

Cítí. 

Reaguje. 

Odpovídá na to, jak s ním zacházíme a hlavně z jakého místa s ním zacházíme.

Na náš vztah k němu.

To je rozdíl mezi starostí a láskou.

Starost může být přesná, disciplinovaná, naučená , „správná“.

Ale bez vztahu zůstává prázdná.

Povrchní.

Láska znamená přítomnost.

Být s tělem v kontaktu, vnímat jeho rytmus, jeho únavu, jeho radost i jeho hranice.

Znamená dovolit si ho slyšet i když to, co říká, není pohodlné a nutí nás to ke změně. 

Otevřít oči a uvědomit si svou pravdu.

Vyjádřit se jinak, projevit se jinak... než jsme se naučili. Než jsme byli naučení.

Přestat se snažit vypadat jinak, než se doopravdy cítíme.

Když se k tělu chováme jako k věci, časem se ozve hlasitěji. 

Volá po naší péči. 

Potřebuje nás.

Cítí se osamělé, přehlížené a neslyšené.

Nemocné.

Bezmocné.

Není tu pro něj nikdo jiný, kromě nás. 

Nenaučili jsme se, jak o sebe pečovat. 

Jak se o sebe postarat. 

Jako děti jsme si museli odepřít pozornost, abychom vyhověli druhým, systému. 

Museli od těla odpojit, abychom přežili.

Dlouho bylo pro nás bezpečnější se necítit.

Ale tělo nezapomnělo.

Pořád čeká. 

Na náš zájem.

Na to, že se k němu někdo obrátí a řekne:

Vidím tě. 

Záleží mi na tobě. 

Jak ti je?

Čekáme, že se nás někdo zeptá, že nás spasí a bude milovat za nás. 

Chceme lásku, zájem, uzdravení po druhých.

Ale nikdo jiný kromě mě to neudělá.

Každý je tu v prvé řadě sám pro sebe.

Láska k tělu není sobectví.

Je to uznání života v sobě.

Je to uznání toho, že je živé a cítí.

A tam, kde se z péče znovu stane vztah, se začnou přirozeně dít změny. 

Protože živá bytost, která je viděna a milována rozkvétá. Příroda prosperuje, když má dobré podmínky k životu.

Zdraví je potom jen odraz toho,

jestli se se sebou potkáváme rádi.

Že se se sebou cítíme v bezpečí. 

Je to v našich rukou.

Mirka Zagozdová