Socializace

Socializace podle mě není zapojit děti do kolektivu.

Ale dát jim bezpečný prostor,

ve kterém mají čas objevit sami sebe.

Navázat se sebou vztah.

Poznat, kdo jsou.

Smyslem výchovy není mít dokonalý vztah

s dítětem.

Není to o tom, že se nikdy nepohádáme.

Že si vždy rozumíme.

Že mezi námi není napětí.

Tohle je jen představa klidu…

Plutí v iluzi růžového obláčku mateřství.

Často za cenu toho, že jeden z nás není skutečný.

Nebo oba dva.

Smyslem výchovy je, aby se dítě našlo.

Aby se neztratilo v očekáváních

a pod tlakem rodiče,

který nevidí sám sebe.

Necítí se sebou

Aby se nebálo postavit za sebe,

před první autoritou.

A potom i před celým světem.

Ne drze, proti, vzdorovitě...

Ale vyjít ze sebe.

Být tu za sebe.

Sebevědomě.

Pravdivě.

A to nevzniká tím, že jsme dokonalí rodiče.

Vzniká to tím, že jsme opravdoví.

Že víme, co cítíme.

Že si dovolíme být i unavení, i nejistí,

i nedokonalí.

Že nehrajeme roli toho správného,

podle představ společnosti,

ale jsme v živém, skutečném kontaktu

sami se sebou.

A dovolujeme si být ve své pravdě dětmi viděni.

Že si vezmeme svoje city a emoce za své, vědomí si toho co a proč prožíváme.

Nesnažíme se hrát divadlo navenek

a tím nevědomě nutit děti přebírat, prožívat

a vyjadřovat naši nepřiznanou pravdu.

Protože právě v tomhle otevřeném prostoru

se dítě učí to nejdůležitější.

Že může být samo sebou.

Soucítit se sebou.

A přesto zůstat milované.

Čím víc jsem pravdivá já,

tím víc dávám prostor druhým.

Být sami sebou.

A tohle je láska.

Ne ta, která všechno uhladí.

Která zapře sama sebe.

Ale ta, která dovolí oběma existovat.

Vědomě, každému ve svém těle.

Mirka Zagozdová