Rozum a cit

Rozum, mysl, naše ego, je sám úplně oddělený. Necítí, nevnímá se jako součást těla. 

Proto se sami k sobě lidé chovají tak tvrdě, až krutě. Bezcitně.

Až když se otočí k tělu, promění se v jeho vědomí, vědomí těla. 

Jako by zde byl patriarchát, mužství. 

Tělo, sice viditelné, ale nevědomé, protože se dívalo na sebe z venku a nezahrnovalo se do do těla a celku.

Chyběla ženskost, vědomí, péče. 

Která se teprve otočením dovnitř může proměnit - ucítit tělo. 

Vnímat ho jako živé. 

Celkový obraz nikdy nemůžeme vidět, pokud se necítíme být jeho součástí.

Jako by to byl obraz i AI. 

Rozum je nástroj, pokud je odtržený od těla a neuvědomuje si, kam patří, kde je jeho místo.

Čerpá z nashromážděných dat, zkušenosti, představ, ale pořád je v minulosti. 

Tady a teď se nemá o co opřít. 

Jedná ze strachu, vytržený z kontextu a doopravdy vlastně neví, co dělat. 

Stále opakuje ty staré přístupy.

Neví, kam patří, ke komu, za koho. 

Je myšlenkou ve virtuálním světě. 

Když se otočí k tělu, čerpá z pocitu, vědomí těla, celku. 

Uvědomuje si realitu, jedná tady a teď a je součástí vědomí těla. 

Světa. 

Země. 

V synchronicitě a symbióze všeho.

Je tam kontinuita. 

Nejedná vytrženě, ale v souladu s celkem. 

Tělem, přírodou. 

Ve svém zájmu. 

Ne proti sobě. 

Vědomě a přitom to nemusí vymyslet ani opakovat, protože vnímá, cítí teď a reaguje zevnitř. 

Pečuje o sebe i celek zároveň.

Vnímá skutečné potřeby. 

Neopravuje ani neopakuje minulost.

Rozum si myslí, že je duch, ale ve skutečnosti je vědomá příroda. 

Věříme, že jsme duchem v těle, ale my jsme duší těla.

Vzali jsme tělu, zvířatům, přírodě duši, protože jsme se snažili pochopit sami sebe rozumem, řídit se minulostí, zákony, morálkou.

Bohem mimo nás.

Místo toho, abychom cítili a prožívali sebe sama, ve svém těle.

V celkovém obrazu nám chyběl náš jedinečný úhel pohledu. 

Vnímání skrze naše tělo, které ví, že je součástí přírody. 

Které potřebuje, abychom ustoupili a dali mu prostor. 

Naslouchali mu, sami sobě. 

Celkový obraz nikdy nemůžeme vidět, pokud se necítíme být jeho součástí.

Celkový obraz neuvidíme z výšky.

Oddělením se a vyjmutím se z těla, celku, světa.

Nadhled přichází zevnitř. 

Když cítím, vnímám, že jsem součástí.

Ne obrazu, který vidím, ale děje, který vnímám, cítím.

Prostě žiju.

Mirka Zagozdová