Přírodní zákony

Jako malí jsme měli pozornost pro sebe, v sobě. Upřímně jsme se vyjadřovali a nebáli se být. 

Náš čas plynul v těle, byli jsme živí.

Cítili jsme vlastní přitažlivost - gravitaci mezi vědomím a tělem. 

Mezi námi a zdrojem života.

Byli jsme napojení na přírodu. 

Byli jsme jí. 

Slunce svítilo zevnitř.

A potom naše pozornost byla vytržena ven, začali jsme si všímat druhých lidí, jejich životů a potřeb. Přestali jsme vycházet ze sebe, jít naším směrem. 

Začali jsme se dívat zevnitř ven. Otáčet a rozhlížet na druhé, co oni. 

Horizont událostí je místo, kde se už nedokážeme obrátit k sobě. 

Dát si pozornost, zůstat si vědomi sebe. 

Kde se ztratíme sami sobě z očí.

Zůstaneme venku. Odpojení a odcizení.

Uvízli jsme v černé díře, vnější simulaci - životů druhých, virtuálním světě bez vědomí vlastního života v těle. 

Sami pro sebe jsme zemřeli. 

Nebyli. 

Přestali jsme vycházet ze sebe. 

Jako by takový stav "bardo".

A hledali jsme sami sebe venku a v minulosti.

Kam se vrátit. 

Kde je ten výchozí bod. 

Tím portálem návratu do života je naše tělo. Spojení s přírodou, životem.

Vědomí sebe sama ve svém těle.

Červí díra, která nás vynese ven z té černé díry. Na naši jedinečnou cestu.

Jako bychom potřebovali otočit pozornost zpátky k sobě. Vrátit se domů, do těla, abychom proletěli tou červí dírou a bílou mohli pokračovat ven, už ve svém životě a těle.

V řádu přírody. 

Stvoření. 

Z pozorovatele cesty se stát tím, kdo jde.

S každým sebe - uvědoměním se z venku obracím dovnitř. 

A poznat, že ta cesta byla celou dobu uvnitř a život tu byl celou tu dobu. 

Nikdy neskončil.

Jako by z té stimulace se vrátit do života.

Skutečné spojení, naplnění, klid, důvěru, lásku, štěstí, bezpečí můžeme cítit jen, když se dokážeme obrátit dovnitř a staneme se součástí těla a přírody. 

Když se necháme žít. 

Někdy jsem z toho mého "výzkumu" unavená. Chtěla bych normálně žít. A z toho jsem sama sebou fascinovaná. Na co přicházím, jak mi to zapadá. 

Jak mě to mění a vrací k sobě. 

Ke své podstatě. K přírodě. 

Jak se díky tomu cítím. 

Jsem zvědavá, kam to až dojde.

A zároveň vím, že tu cestu vyšlapávám, abyste si i vy vzpomněli. 

Všechno co je venku je uvnitř. 

Potřebujeme zkoumat všechno zevnitř, ve spojení, vědomí sebe sama. 

Bez spojení, bez vědomí těla všechno ztrácí smysl, protože to oddělujeme a nedokážeme to propojit. Potřebujeme k tomu vědomí přírody, která je tím stvořitelem a ví. 

A když jsme opravdu zvědaví , zvídaví, fascinováni, s pokorou a zároveň vědomím, že jsme jí, budeme vědět. 

Protože z místa spojení to nezneužijeme. 

Jsme na svém místě v celku přírody.

Za jedno s ní. 

Tohle je to pravé nábo-ženství.

Když se vědomí propojí s tělem. 

Mirka Zagozdová