Přináležení
21.12.2025
Citová vazba k tělu a trauma
Dnes jsem potkala video Dr. Gordona Neufelda, kde tvrdil, že člověk nemá pud sebezáchovy, ale pud přináležení k druhému člověku. Že naším základním pohonem není přežití, ale vztahová vazba.
Lidé tomu věří, protože jim to dává smysl v kontextu jejich života – vysvětluje, proč zůstávají ve vztazích, které je ničí, proč se opouštějí, aby nebyli opuštěni.
Ale čím dál více mi dochází, jak je celá teorie citové vazby zavádějící. Nebezpečná.
Právě proto, že jsme ztratili citovou vazbu ke svému tělu a přírodě, jsme popřeli pud sebezáchovy.
Snažíme se patřit do skupiny, k druhému, hledáme u nich ochranu, ale chybí nám zdraví, vědomí sebe sama.
Proto jsme jako lidstvo tam, kde jsme.
Většina dospělých je osamělá, nemocná, opuštěná a cítí se jako ztracené děti, kteří neumí být sami, nežijí svůj život a hledají vedení a ochranu v autoritách venku.
Nedokáží převzít zodpovědnost a předávají moc nad sebou a svým tělem druhým.
Chybí nám sounáležitost k přírodě. Vědomí, že ji jsme a ona nás vede
Zapomněli jsme, kdo jsme a kam patříme.
Vykořenili jsme se.
Trauma nevzniká z události, která se stala.
Trauma vzniká ve chvíli, kdy potlačím pud sebezáchovy, abych mohla přináležet k druhému.
Když přeruším citovou vazbu se svým tělem - přestanu cítit se sebou a snažím se cítit s druhým, abych se ochránila.
Když zůstanu v situací opuštěná, osamělá bez vědomí opory svého těla. Bez prožívání sebe sama.
Člověk se nerodí do vztahu. Rodí se s tělem. První orientací v životě není druhý člověk, ale vlastní tělesné prožívání. Naše tělo je naše zrcadlo. Ne druzí lidé.
Sebezáchova není opakem vztahovosti. Není to egoismus ani uzavřenost. Je to schopnost zůstat v kontaktu se sebou, se svým tělem a jeho vedením v jakékoli situaci.
Je to pocit, že jsem tady, že vím, co cítím, a že mohu reagovat a konat v souladu se sebou. Následovat vedení těla, přírody.
Bez tohoto základu, vazby s tělem, žádný vztah není setkáním dvou lidí, ale strategií přežití.
Když říká, že lidé nemají pud sebezáchovy, není to pravda. Mají ho.
Jen může být přehlušen strachem o přežití sebe sama.
Malé tě je na druhém člověku existenčně závislé. Pokud by si mělo vybrat mezi tím zůstat v kontaktu se sebou, nebo zůstat ve vztahu, zvolí vztah, který potřebuje k přežití.
V tu chvíli se vědomí začne od těla oddělovat. Dítě potlačí pud sebezáchovy, přizpůsobí se, ztichne, přestane se vnímat. Začne místo sebe cítit druhé, kontrolovat, ovládat.
To, co pak v dospělosti nazýváme „potřebou vztahu“, je často jen pokračováním této adaptace.
Teorie citové vazby se většinou ptá, ke komu se vážeme a jakým způsobem.
Neptá se, odkud se vážeme.
Z našeho těla, nebo mimo tělo, vědomím na jiné těla, druhé lidi.
Pokud se vycházím ze sebe, z těla, druhý člověk i já jsem svobodná. Pokud ale nevím, že moje vědomí patří k mému tělu, potřebuji vztah s druhým člověkem, s jeho tělem , na které se napojím. On se mi potom stává oporou, bez které nemohu existovat, jsem na něm závislá.
Nevím o svém těle. O sobě.
Citová vazba s tělem předchází každému vztahu. Znamená, že tělo je mi partnerem, oporou, svědkem, kde mohu spočinout v sobě. Vztahem, odkud vycházím a kam se vracím. Cítím se nim a ono cítí se mnou. Myslím na svoje dobro.
Já o tělo pečují a tělo mě chrání.
Pocity a emoce nejsou ohrožením, ale informací o mě. A já můžu konat v souladu se sebou.
Teprve z tohoto místa je možné říct ano i ne, zůstat ve vztahu bez ztráty sebe, nebo odejít, aniž bych se rozpadla. Jsem si vědoma kdo jsem, kam patřím. Přináležím k sobě.
Vím, že jsem celistvá. Nic mi neschází. Jsem si vědomá svého těla, sama sebe. Nepotřebuji druhého člověka za každou cenu, ale můžu si vybrat s kým chci být. S kým se cítím dobře. Respektuji sebe a druzí respektují mě. Nedovolím nikomu špatné zacházení.
Proto dnes tolik mluvíme o vztazích a zároveň v nich tolik trpíme.
Oddělili jsme mysl od těla, upřeli tělu city, povýšili vědomí, výkon a blízkost s druhým člověkem, ale ztratili jsme místo, odkud se to všechno rodí.
Vnitřní oporu v těle.
Ztratili jsme pocit, že nejsme sami.
Že jsme skrze těla v náruči přírody.
Lidé pak hledají vztah, který je ukotví, terapeuta, který je podrží, směr, který jim řekne, kým mají být. Kohokoli, aby nebyli sami.
Ve skutečnosti ale hledají vědomí sami sebe. Kdo jsou, jak to mají, co cítí a potřebují, co mají dělat, jak se zachovat.
Ale tohle všechno jim chce a může říct jen jejich tělo. Tohle se dá jen cítit a vnímat zevnitř.
To vedení těla, přírody, která nás žije.
Člověk není bytost, která se primárně váže k druhým. Je živý tvor, který se musí nejprve navázat sám na své tělo.
Uvědomit si, že má své, že ho nemusí hledat venku, u druhých.
Citová vazba k druhým je snaha nahradit vztah k sobě, ke svému tělu vztahem s jejich tělem, vazbou na jejich tělo. Pocitově potom reagujeme na druhé, ne na sebe sama. Na své tělo.
Vědomí, pozornost se potřebuje otočit ke svému tělu. Bez této vazby se láska snadno zamění za strach a přináležení za sebezapření.
Citová vazba k tělu není alternativní pohled.
Je základ, bez kterého se vztahy nemohou stát místem setkání, ale jsou jen místem přežívání.
Potřebujeme přináležet ke svému tělu.
Uvědomit si, že jsme živé, cítící bytosti.
Uvědomit si svou lidskost.
A začít o ten primární vztah pečovat.
Navázat vztah, citovou vazbu se svým tělem. Začít pocitově reagovat na něj, na sebe sama.
Ne na druhé.
Potom můžu být v klidu a cítit se v bezpečí.
Konečně vím, kdo já jsem a kam patřím.
Jsem vidět a cítím se v těle. Mám svůj život ve svých rukou. Stojím pevně na svých nohou.
Nikdy jsme neměli milovat bližního svého místo sebe sama.
Obnovení citové vazby s tělem je zároveň obnovení přináležení s přírodou.
Vědomí, že ji patříme.
Že nás stvořila a vede.
Obnovení instinktů těla.
Navrácení se do řádu přírody.
Vědění, péče a láska zevnitř.
Ze zdroje, který nás stvořil.
Více o traumatu v důsledku ztráty spojeni se sebou a citové vazbě s tělem:
https://www.telojebohem.cz/l/trauma/
https://www.telojebohem.cz/citova-vazba-k-telu/
Mirka Zagozdová
Kniha Tělo je Bohem. Zbrusu nový zákon
Miluj bližního svého - své tělo, jako sebe sama
https://www.telojebohem.cz/kniha/