Pravda těla

Tělo není pouhým nosičem života.

Je jeho vyjádřením.

Vše, co se v nás odehrává, má v těle svůj otisk.

Tělo to cítí a vyjadřuje.

Je tím, kdo to prožívá.

Není třeba hledat hluboko ani daleko – stačí být v těle přítomná, všímat si ho a pravda se začne ukazovat.

Začneme ji cítit.

Vždy přesně.

Vždy pravdivě.

Dlouho jsem si myslela, že pochopení přijde hlavou. Že musím něco najít, vyřešit nebo vymyslet.

Ale čím víc se nořím do vnímání, tím víc vím, že věci se neřeší. Ony se odhalují.

A tělo je tím prostorem, kde se to děje.

Když mu věnuju pozornost, začne mluvit. Ne slovy, ale pocity. Věděním, které se nedá vždy zdůvodnit, ale které je jasné.

Tělo nepotřebuje, abych byla dokonalá. Potřebuje, abych byla opravdová.

Když před sebou něco skrývám, ono to ví.

Když se přetvařuju, napne se.

Když se zastavím a opravdu slyším, začne se uvolňovat.

Ne za odměnu, ale jako odpověď.

To, co hledáme "tam venku", je často celou dobu přítomné v těle – jen k tomu potřebujeme být ochotni zůstat. Necouvnout, když se objeví nepohodlí. Nesnažit se to obejít.

Jen zůstat.

Cítění není slabost. Je to naše orientace. Vede nás skrze prostor, kde rozum nestačí. Díky němu poznáváme, co nám dělá dobře, co nás vyčerpává, kde máme být a kde už ne.

Cítění není o tom něco posuzovat. Je to způsob, jak být pravdivě v kontaktu se sebou a se světem.

Jak znát svou cestu.

Jak vědět.

Tělo nás nezdržuje od života.

Tělo je život.

Když ho začneme brát vážně, začneme být ve světě jinak. Nechceme ho tolik ovládat, ale slyšet. Ne tolik zvládat, ale být v něm zakořenění.

A v tom je síla, která nic netlačí, ale nese.

Tělo ví. A když ho slyšíme, víme i my.

Cítíme sami sebe.

Ctíme sami sebe.

Mirka Zagozdová