Poznávat sebe

Už spoustu let zvedám žížaly z chodníku a dávám je do trávy. Po dešti, aby neuschly. 

Nebo když je zima, dýchám na ně v dlaních, 

aby se zahřály a potom je dám do hlíny. 

Už pár dní v sobě mám otázku, proč to vlastně dělám? Budhismus říká, že jsou našimi matkami. Jako by jimi prochází hlína a oni ji proměňují skrze sebe, kultivují a zúrodňují.

A dnes mi to došlo. 

Že jsem jako ony. 

Jako bych poznávala skrze sebe život. 

Sebe skrze život.

Účastnila se ho.

Jako jeptišky, které rozjímají nad biblí. Nebo Tibetští mniši, kteří přepisují védské texty ne doslovně, ale skrze sebe, co z nich pochopí, jak to uchopí - vezmou do svých rukou, do svého srdce.

Jako by tohle byla Cesta. 

Ne jen bez rozmyslu přijímat za své to, co někdo řekl nebo napsal. Brát to i po letech doslovně a držet se toho. 

Dogmaticky.

Na začátku bylo slovo a slovo se stalo tělem.

Slovo je cit.

Cit, který je sdílen s tělem, prožit.v těle. 

Bůh s člověkem. 

Přírodou. 

Vědomě. 

Je to jako vzít něco dovnitř. 

Pojmout to za své. 

Prožít to sebou. 

Jako já.

Projít tím a nechat se tím proměnit.

A vypustit to pozměněné mnou. 

Uchopené mnou. 

Celá příroda je citlivá, živá bytost.

A příroda, ten celek reaguje na jednotlivce, v té spletitosti vztahů zní - "Tak se staň" - podle tvé víry se utváří život.

A život se každému "vrací" v podobě, jak ho vnímá uvnitř. Okolnosti mu ukazují sebe sama uvnitř, vztah k sobě, tělu... 

Jak to má.

Život chce být milován a rozpoznán. 

Uvědoměn. 

To je vývoj. 

Vrací se k sobě.

Fraktál je můj život a moje sebeuvědomění. 

Když se probudím do plného vědomí, kdo jsem, tak se probudí i všechno kolem mě - lidé se rozpomenou. 

Protože v mém zrcadle se uvidí a já v jejich. 

Současný systém nás vlastně nutí - učením se, opakovat doslovně pojetí někoho, něčí chápání a život, místo, abychom zakusili a prožili život ve své jedinečnosti. 

Místo, abychom ho prožili na vlastní kůži, poznali a pochopili sami sebe, tak se ztrácíme pod vědomostmi a pozorností vytočenou vně, místo dovnitř. 

Do těla a přírody. 

Potom se odcizíme a necítíme, zradíme sami sebe. Přijdeme o vědomí lásky z bytí v těle.

Jako by tělo potřebovalo znovu získat důvěru, aby cítilo. Vědět, že je vnímané a viděné.

Nestačí jen pochopit, ale prožít to. 

Otevřít se. 

Nejde to udělat rozumem. 

Je to živý vztah a tělo potřebuje uvěřit a otevřít se. A já můžu jen být trpělivá a věnovat se mu.

Je to jako vztah, který se rodí. Když se dva poznávají a učí se spolu žít v lásce, pochopení a porozumění. 

Krok za krokem, v každém okamžiku.

Jenže lidé to dělají vůči druhým tělům. 

Ne vůči sobě. 

Hledají se v druhých tělech, tu lásku, spřízněnost. 

Ne ve svém těle.

Láska přijde, když ji nečekáš. 

Nejde to ovlivnit, vynutit. 

Až přijde čas, tělo se otevře lásce, dovolí si znovu se cítit naplno, prožívat se.

To je jeho načasování.

Božské načasování.

Musela jsem prožít i život rodičů, předků, protože oni si ho, sami sebe nebyli vědomí. 

Nepřijímali zodpovědnost za své tělo, city a život. Necítili se sebou.

Jako bych se musela ztratit sobě, prožít je, všechno si uvědomit, uznat a propustit, jako by to vytřídit a oddělit jejich život od mého. 

Celé ty roky.

Všechny ty neprožité city a emoce, které zůstaly příběhy v myšlenkách. 

Najít se pod tím vším, co mi nepatřilo, co si předávaly generace a uvědomit si sama sebe.

U mě to končí. 

A zároveň to už já nebudu nevědomě předávat dál, svým dětem.

Já jsem si vědoma, kdo jsem.

Vědomé živé cítící tělo.

Žena .

Stvořená přírodou.

Mirka Zagozdová