Pocit jednoty

Tohle zažívám skrze tělo.

K tělu, přírodě i Zemi.

Nikdy jsem nevnímala své tělo jako živou bytost. Vědomou, cítící bytost. Až teď. 

Je v tom úcta, pokora. 

Zároveň úleva, že to není "na mě". Že jsem součástí něčeho mnohem většího, co mě žije. 

Že to nemusím vymyslet, udělat nebo vyřešit, jaká nebo kým mám být. 

Jako bych ustoupila krok stranou a s respektem, láskou a až posvátnou úctou si byla vědoma svého místa v celé přírodě, ve svém těle. 

Součástí všeho a zároveň sama sebou.

Více naslouchám tělu a nechám se jim vést. Nikam netlačím. Jako by na sebe čekám. 

Jako na malé dítě - dávám prostor a následuji. Jím, na co mám chuť, odpočívám, nespěchám.

 Nejsem myslí jinde, ani v minulosti ani v budoucnu, ale teď u toho, co je. 

Jako by k sobě, k tělu cítím laskavost, jsem si ho vědoma, sama sebe.

Přináší to klid. 

Takovou tichou vnitřní radost.

Dřív jsem mívala pocit, když jsem třeba byla sama, že mi něco uteče venku... Ale teď nějak vím, že mi nemá co utéci. Že všechno mám a všechno přijde. Nemusím nic a nikoho honit.

Jako by je o mě postaráno. Tím, že jsem součástí celku, přírody, tak ona sama ve spletitosti vztahů mi pošle to, co potřebuji.

Jsem a to stačí.

Doma.

🌱

Mirka Zagozdová