Opuštěné tělo

Potkala jsem video, kde muži sdíleli, že se v životě nemají na koho obrátit.

Že nemohou mluvit o svých citech.

Že nemohou ukázat slabost.

Že mlčí.

Byla u toho i statistika – roste počet sebevražd mužů.

A napadlo mě k tomu něco hlubšího:

Naše mužská část, v každém z nás, je naše tělo.

To fyzické.

To tělo, které neposloucháme, ovládáme, přemáháme.

Které jsme se naučili vnímat jako nástroj.

Jako věc, která má jen sloužit.

To tělo, které nemá nikoho, na koho by se obrátilo.

Komu by zavolalo.

Kdo by ho slyšel.

Nemá nikoho jiného než nás.

Jsme to jen my, kdo tu může být pro sebe opravdu přítomen.

Naše ženská část – naše vědomí, naše Já – se potřebuje zastavit. 

Vrátit se k sobě. 

Domů.

Sklonit se k tělu.

Uvidět ho.

Uslyšet ho.

Přijmout ho.

Uvědomit si, že k němu patří.

Že to, co cítíme, je hlas těla.

Ne hlas druhých.

Že patří mně. 

Ke mně.

Naše pocity, emoce a nemoci jsou voláním našeho těla po pozornosti.

Tělo tiše volá o pomoc.

Potřebuje nás – naši přítomnost, naši péči.

Potřebuje, abychom se o něj starali.

Ne jako o bezduchou věc.

Ale jako o živou, cítící bytost.

Jako matka o dítě.

Jako pán o svého psa.

Nejen mechanicky uspokojovali jeho potřeby.

Ale přijmuli se se vším s jeho, našimi emocemi, prožitky, touhami.

Celé tělo. 

Se vším, co k němu patří.

Tělo je živé. 

Vědomé. 

Cítící.

Je to naše tělo. 

Jsem to já 

Jsem člověk.

Když se k němu začneme vztahovat s láskou,

začne se i příroda, život, svět starat o nás.

Bude se nám dobře dařit. 

Budeme prosperovat.

Budeme se cítit zdraví, šťastní, milovaní.

Tak, jak se vztahujeme ke svému tělu, tak žijeme.

Vnímám, že rozhodnutí k sebevraždě není akt vůle, ale zoufalství těla, které už nedokáže dál žít bez vztahu.

Tělo, kterému byl upřen život.

Ať jsme muži nebo ženy, máme v sobě obě části. 

Mužskou i ženskou. 

Mirka Zagozdová