Návrat Otce
30.10.2025
Dlouho jsem byla věrná obrazům
Otcům z masa i modliteb
Věřila jsem, že oni vědí,
kudy se jde k Bohu.
Že skrze ně se tam
jednou dostanu i já.
Až jsem ucítila,
že ten pravý vztah
nezačíná venku,
ale hluboko ve mně.
Tam, kde se Země
dotýká mého srdce.
Tam, kde tělo ví.
Cítila jsem,
jak se pozornost obrací.
Už ne já vnímám tělo —
ale tělo vnímá mě.
Ono mě vidí, slyší, cítí.
Miluje mě do morku kostí.
Najednou se všechno ztišilo.
Žádné úsilí, žádná víra zvenku.
Jen dech, puls, proud.
Tělo koná, já se nechávám žít.
Uvědomila jsem si,
že ten,
komu jsem chtěla být věrná,
je už dávno tady.
Živý, hmotný, dýchající.
Můj Otec — ne ten,
k němuž se modlí,
ale ten, který mnou dýchá.
A já, jeho dcera, žena,
už nemusím prosit.
Stačí cítit.
Stačí být.
Vědoma si svého těla.
Sama sebou.
Mirka Zagozdová