Když ustoupí myst tělu

Stejně jako se příroda začne léčit, když ustoupí člověk.

Uvědomuji si, že jsem se celý život jsem snažila vést tělo hlavou.

Řídit ho, kontrolovat ho, chránit ho, opravovat ho, nahrazovat jeho instinkty.

Myslet, řešit, kritizovat, vylepšovat...

A že stačilo udělat něco, co jsem dřív považovala za nemožné, prostě ustoupit.

Nechat tělo být živé. 

Nechat ho mluvit.

A vyslechnout ho.

Dívat se na něj ne jako na nástroj, ale jako na živou, cítící bytost.

Naslouchat mu krok za krokem tak, jako stopař zvíře, které sleduje.

Učit se číst jeho řeč, jeho jemné signály, jeho „ano“ a „ne“. 

Zpomalit tak, abych si ho vůbec všimla.

Obrátit svou pozornost ze světa k sobě. 

Dovolit mu cítit a prožívat. 

Pochopit ho.

A důvěřovat mu.

Že ví víc, než já.

A v tom niterném procesu navazování vztahu s tělem a přírodou, se něco postupně otevíralo.

Jako by se probudilo mé dávné, divoké „já“

ten instinkt, který ví dřív, než zazní myšlenka.

To tiché vnímání lidí, prostoru, nebezpečí, pravdy.

To, co jsem dřív přenechávala svým psům, protože mé tělo bylo umlčené.

A pochopila jsem, proč mě tolik fascinuje příběh Černobylu.

Když jsem četla, jak se místo odsouzené k tisícileté smrti proměnilo v jednu z nejčistších rezervací Evropy, cítila jsem v tom metaforu svého vlastního života.

Když lidé odešli, příroda se začala léčit sama.

Tak jako když ustoupila moje mysl, začalo se léčit mé tělo.

Je to stejný princip.

Život ví.

Tělo ví.

Instinkt ví.

Příroda ví.

Vlci v Černobylu zesílili.

Žáby změnily barvu.

Stromy prorazily beton.

Zvířata i rostliny se přizpůsobily způsobem, který věda nepředpokládala, protože život se nezalekne toho, co my považujeme za konečnou hrozbu.

A já zažívám totéž uvnitř sebe.

Když ustoupila kontrola a hlava, objevila se síla, která tu vždycky byla.

Tělo, které jsem celý život vedla, mě najednou začalo vést.

Jako by řeklo: „Konečně. Teď ti ukážu cestu.“

A já jdu. 

Stejně jako v Černobylu, život triumfuje tam, kde se vytvoří prostor.

A ten prostor se objeví tehdy, když přestaneme zasahovat.

Možná je největším probuzením lidstva pochopit, že nejsme středem všeho. 

Pánem tvorstva.

Že tělo nám není podřízené.

Že život uvnitř nás je starší, moudřejší a silnější než všechny naše představy o něm.

A že jediné, co musíme udělat, je ustoupit.

A nechat život, aby se ukázal.

Projevil a měnil v souladu s celkem, přírodou a Zemí.

Nechat se žít. 

Mirka Zagozdová