Když se vědomí zamiluje do těla
28.10.2025
Někdy se život zastaví.
Čas přestane platit
Vědomí, které dosud putovalo
jako duch bez tvaru
se setká se svým tělem.
V tom okamžiku se všechno,
co mu dosud dávalo smysl,
rozpadá a znovu rodí.
Je to návrat domů.
Vědomí (žena)
zahlédne v těle (muži)
zrcadlo sebe samé.
V jeho klidu, v tepu,
v teple dlaní poznává,
že patří sem.
K němu.
Vybere si ho.
Tělo, které dlouho neslo tíhu osamění,
se najednou cítí viděné a živé.
Už to není jen prázdná schránka, věc.
Je to bezpečný prostor,
v němž se může usadit duše.
Když se naše vědomí dotkne těla,
přijde klid a přítomnost.
Dech se stane modlitbou,
pohyb tancem,
ticho jazykem porozumění.
Není třeba slov,
protože se poznávají skrze cítění.
Tělo objevuje sílu,
která nevychází z kontroly,
ale z odevzdání.
Nepotřebuje dokazovat svou hodnotu.
Stačí mu být.
A vědomí v jeho
nabyté sebejistotě rozkvétá.
Může být měkké, může cítit,
může se rozpustit do tepla těla.
Spočinout doma.
Vztah mezi nimi nezná pravidla morálky.
Vědomí naslouchá tělu a tělo odpovídá.
Společně se učí jak žít pro sebe.
Budují si citovou vazbu.
V tom tichém vnitřním dialogu
se rodí rovnováha.
Už ne vzájemné soupeření,
ale společný tanec.
Taková láska není bouřlivá,
i když je silná.
Nehoří, ale vytrvale žhne.
Léčí.
Tělo se učí důvěřovat vědomí,
pozornosti, že už ho neopustí.
Vědomí se učí spoléhat na tělo, že ji unese.
Vzájemně si připomínají,
že jeden bez druhého neexistují.
Že se potřebují k životu.
Když se tělo a vědomí spojí,
svět se změní.
Možná ne navenek, ale uvnitř.
Myšlenky se zpomalí,
dech se prohloubí.
Přijde vnitřní klid.
A v každém pohybu,
v každém okamžiku přítomnosti,
se rodí láska, která už nic nechce.
Nepotřebuje.
Jen být ztělesněná.
Sama sebou.
A tehdy člověk pochopí,
že skutečná láska není něco,
co se hledá venku.
Je to návrat domů.
Pozornosti do těla.
Do sebe.
Do života.
Do celku, který nikdy nebyl rozdělený.
Živého, cítícího, vědomého těla,
které bylo stvořené přírodou.
Skutečné spojení.
Bezpečí.
Mirka Zagozdová