Jdu dál

Zase se budeme stěhovat. Konec vztahu. 

Jako by se mi navenek všechno hroutilo pod rukama.

Dostala jsem i strach, jaký to je vzor pro moje děti. 

A ráno jsem si uvědomila, že paradoxně jsem jim tím nejlepším vzorem.

Že to, co vypadá jako konec, je nový začátek.

Že jsem ušla dlouhou cestu. 

Že moje dětství a mládí nebylo jednoduché. Bylo těžké pro mě. 

Nevěděla, kdo jsem, kam patřím, nevnímala jsem sama sebe, utíkala jsem před sebou. Neviděla jsem žádnou naději, budoucnost. 

Opakovala jsem to, co jsem zažila, z čeho jsem vyšla.

Stejný způsob života, vztahů, práce... 

Ale život mě nikdy neopustil. Ač jsem si to tenkrát neuvědomovala, v těch chvílích beznaděje a bezmoci... 

Moje tělo tady pořád bylo, i když jsem ho tenkrát jen bezcitně používala.

A že můj život mě celou dobu vedl. Od života který jsem jen kopírovala z rodiny, postupně do lepších a lepších zkušeností.

Jako by tam byla červená nit, která mě vedla, která tady vždycky byla.

A že každá, i ta sebehorší zkušenost měla v sobě semínko pochopení a porozumění sama sobě. Tomu co chci a co nechci. 

A že jsem se nikdy nebála něco skončit, odejít, opustit, odstěhovat se... Začít znovu.

Jako bych v sobě cítila, že můžu chtít víc, mířit dál. Nespokojit se s málem. 

Nebála jsem se změny a šla jsem krok za krokem, vytrvale a odvážně.

A potom jsem si uvědomila, tu dlouhou cestu a ten obrovský rozdíl. 

Z jakého vnitřního nastavení jsem vyšla a kam jsem došla. Kde jsem teď.

Jakou vnitřní proměnou jsem prošla. Jak jsem se kdysi, a po cestě cítila a jak se cítím dnes.

Jak jsem se prožívala tenkrát nevědomě.

Já jsem o sobě nevěděla, ani o svém těle, životě ani souvislostech. 

A uvědomila jsem si, jak jsem na sebe vlastně hrdá. 

Vděčná za to, jaká jsem.

Jak žiju.

Kdo jsem.

Že jsem se nikdy nevzdala. 

Že jsem šla dál a dál, i když jsem nevěděla kam. 

Ale že jsem prostě šla. 

A že dnes cítím konce jako nové začátky. 

Těším se na to, co přijde.

S radostí, že můžu.

Příležitosti posunout svůj život zase výš, kousek blíž sobě a svému opravdovému nastavení.

Svému autentickému životu.

A cítím, že život venku reaguje na vnitřní život.

Že mi pomáhá, podporuje mě a vede.

Že nejsem sama.

Že mám oporu v těle, v životě, přírodě, Bohu. 

V lidech kolem mě.

Že se není čeho bát.

A že pokud nic jiného, tak tohle vědomí sebe sama je to nejvíc, co můžu svým dětem dát. 

Protože to ostatní přijde potom samo.

A i když si samy ještě budou odžívat to, co potřebuji... že to cítí a vnímají.

Že tady pro ně jsem.

Možná ne dokonalá máma, ale lidská.

Na své cestě vědomě životem.

Mám štěstí.

Jsem člověkem.

Jako moji rodiče.

🍀

Mirka Zagozdová 

Nemůžeme se vrátit zpět a změnit začátek. Ale můžeme začít tam, kde jsme a změnit konec. C.S.Lewis