Hlubina ve mě

Dlouho mám v sobě obrovskou touhu.

Začala touhou plavat s delfíny a časem postoupila na plavat s velrybami, rejnoky.

Potápět se v chaluhovém lese s tuleni...

Jakoby se stupňovala.

A zároveň jsem nevěděla, jak toho dosáhnout, jak si splnit ten sen, který mě volá, protože teď na to nemám....

Když jsem si dovolila naplno cítit a prožít tu bolestnou touhu, rozplakalo mě to.

Jako by tam byla nějaká vzpomínka na propojení se v hloubce, kde jsme jedno...

Která mě volá, táhne k sobě...

Chaluhový les má pro mě v sobě vlídnost, přijetí, objetí...

Jako by v něm bylo teplo, měkko, taková zvláštní atmosféra, rytmus vln...

Jako by mě spolu s vodou kolébal, objímal...

Jako by ten sen, ta touha, byla vnitřní proměna těla a světa z toho vnějšího tvrdého, útočícího, rychlého na vnitřní bezpečný, měkký, tichý a přijímající.

Jako by mi ta touha přinesla pochopení, že můžu dovolit tělu mě konečně nést.

Můžu se odevzdat do jeho náruče, rytmu, načasování, hloubky, propojení a péče.

Tak jako voda, chaluhy, setkání s tuleni a velrybami....

Já se můžu setkat a propojit se svým živým, cítícím tělem a skrze něj s dalšími tvory celé rodiny přírody na Zemi.

Jako by naše tělo bylo mostem, bránou mezi světem z venku, jak vypadá a tím jaký je uvnitř, v jeho hloubce.

Přišlo mi, že jsem se celý život bála ohlédnout na sebe.

Spojovala jsem si to se smrtí.

Myslela jsem si, že když se obrátím k sobě, že umřu, že tam nic nebude, jen velké NIC.

Prázdno, chlad, temno.

Ale hlava to nemohla "uvidět".

To jsem mohla jen cítit.

Prožít.

A tam, kde to vypadalo, že to je konec jsem v cítění těla, života v sobě a spojení s přírodou, objevila teplou, měkkou náruč, která mě kolébá a nese ve svém rytmu, v propojení s celou živou rodinou na Zemi.

Jako bych se znovuzrodila do objetí náruče, která mě stvořila, ke které přináležím.

Vzpomněla jsem si, kdo opravdu jsem a kam patřím celým svým srdcem, tělem i životem.

Jsem přírodou.

Jsem doma.

🌟

Pochváleno budiž světlo

🌟

Mirka Zagozdová